5 Seconds of Love

Part fifty seven

888 slov! :D Málo, já vím, ale i tak jsem moc ráda, že jsem se k něčemu dokopala! Snad se nezlobíte!

„ Tak to bylo něco,“ z ničeho nic se najednou nade mnou objevila Niallova postava. Oddychoval stejně těžce, jako já.

„ Jo to bylo,“ vydechla jsem.

-------------------------------------------------------------------------------

Elen’s POV:

„ Tak ještě jednou děkuji…za vše,“ úzké prostředí výtahu svazovalo mojí duši. Naštěstí při mně byl můj ochránce. Niall. Krouživými pohyby svého palce na hřbetu mojí ruky uklidňoval nejen mojí psychiku.

„ To já jsem moc rád, že se ti líbil můj dárek,“ slova z Niallovi pusy padaly závratnou rychlostí. A to jen pro to, abych mohla během několika málo sekund vystoupit v mém patře.

„ Nialle, ani nevíš, jak moc jsem…“ těžkotonážní výtahové dveře se náhle otevřely a mě nezbývalo nic jiného než vystoupit.

„ Miluji tě!“ v poslední sekundě si mě Niall přitáhl za zápěstí zpět a přitiskl své rtíky na ty moje.

„ Dobře a teď už běž, nebo tě ještě přetáhnu tady ve výtahu,“ prvně jsem od něj slyšela něco takového. Něco tak erotického a vášnivého zároveň. Mé tváře začaly hřát. Beztak jsem byla rudá až na prdeli. Achjo.

„ Tak ahoj!“ malá dlaň se zvedla, aby stihla zamávat pomalu odjíždějícímu Niallovi.

Niall’s POV:

Koutky mých úst bolely jak prase. Nevadilo mi to. Úsměv je přeci věc, která vás potěší a nezaplatíte za ni ani cent. Tak proč si jí nedopřát, že?

„ Tak tady je náš romantik?!“ ozvalo se z party lidí stojících uprostřed chodby. Kdo jiní to mohli být než kluci.

„ Ha, ha,“ můj ironický smích ovládl celý tento prostor.

„ Ále, pán se nám nevyspal!“ v Harryho očích se zablýsklo.

„ Přál bych ti takový „spánek“, jako jsem měl já,“ uvozovkami jsem doprovodil slovo spánek. Odfrkl si.

Dveře od mého hotelového pokoje se otevřeli a já šouravě došel dovnitř. Vše tu vypadalo úplně stejně, jako když jsem odcházel Elen říci, že za hodinku odlétáme. Peřina zmuchlaná v rohu postele mi stále připomínala čas, kdy jsem seděl s notebookem v klíně na posteli a domlouval soukromé letadlo. Jo to jsem ještě nevěděl, co vše se v New Yorku stane! Zaujal jsem místo v tmavém křesle. Do plic nasál vzduch, a palcem s ukazováčkem si promasíroval kořen nosu. Všechna radost se mi promítala v mé mysli, jako film. Ale pak, jakoby ve filmu naskočila reklama. Barbara. Uvědomil jsem si, že je na scéně ještě ona.

„ Ahoj, mohu dovnitř?“ mezi škvírou se objevila Zaynova hlava.

„ Jo, jasně,“ poukázal jsem na volnou postel.

„ Jak je?“ prsty projel černými vlasy, které drželi stále svůj tvar. Vážně. Pustit na ně tornádo, nebo vlnu tsunami, stále budou vypadat stejně.

„ Dobrý, co ty?“ pozoroval jsem ho. Jindy rozesmátý Zayn seděl zkroucený na kraji mé postele a hrál si se svými prsty.

„ No já se nemám zrovna nejlíp,“ hodil po mě očkem.

„ Aha, a mohu se zeptat, co tě trápí?“ opatrně jsem se posadil vedle něj a přehodil přes jeho ramena svojí paži.

„ Dneska jsem si přečetl jeden článek v novinách…“ začal.

„ A?“ tak moc moje hlava prahla po dokončení věty.

„ Nařknuli mě tam z nevěry,“ Zayn rozčíleně vstal a začal přecházet po mém pokoji sem a tam, jako někam rozzuřený býk v aréně.

„ Tak to se nějak vyřeší, ne?“ mé oči tikaly po jeho postavě.

„ Snad ano,“ hlasitě vydechl a znovu ujal pozici vedle mě.

Elen’s POV:

Postel se prohýbala pod mým náporem. Každou vteřinou jsem cítila, jak se péra v madraci zarývají do mých chodidel. Ano, skákala jsem jako malé dítě. Skákala jsem pro tu radost, která procházela mým tělem. Náhle se ozvalo hlasité otevření mých dveří. Co to do pekla…?

„ Co to do háje má znamenat!“ ani jsem se nenadála a do pokoje vletěl pan Clark, rudý jako paviání prdel.

„ Pane Clarku…“ mé tělo seskočilo z postele.

„ Eleno, můžeš mi to prosím tě vysvětlit?!“ zařval tak, že mu po obou stranách hlavy vyskočila nepěkně vypadající tepna. Dýchal jako býk v aréně a rukama rozhazoval do všech stran. Hlasitě jsem polkla.

„ A co?“ ani jsem si neuvědomovala to, že celou dobu couvám do nejvzdálenějšího bodu pokoje.

„ Jo tak ty nevíš!“ popošel o jeden krok blíže ke mně.

„ Nevím…“ hlas mi kolaboval. Orgány mi kolabovaly. Já jsem kolabovala.

„ Elen, okamžitě toho nech a pojď ke mně!“ hlasitost svého hlasu ztišil na minimum. V tuto chvíli se zdál tak milý a přátelský. Bohužel to vše kazily stále vyběhnuté žíly na spáncích. Poslechla jsem ho. Pomalým, šouravým krokem se moje tělo dostalo k tomu jeho.

„ Co potřebujete?“ jeho rty se zvedly do jakési grimasy.

„ Kdy si mi slečinko, chtěla říci, že máš něco s panem Horanem?“ naklonil se ještě blíže ke mně. Mé potní žlázy se probraly k životu.

„ Uh..no, já. Ano chodíme spolu,“ sklonila jsem svojí hlavu a doufala, že to přežiju.

„ Dobře, dobře, jak chceš,“ ozval se naprosto klidný a vyrovnaný hlas pana Clarka.

„ Dobře?“ podívala jsem se zpět na něj. Nevěřila jsem svým uším.

„ Jasně, že ne dobře!“ vyštěkl přímo do mého obličeje a pak to přišlo. Palčivá bolest na levé tváři ochromila celé moje tělo. Nohy mě zradili a já se během okamžiku sesunula na zem. Oči se mi klížily a já si jen vybavuji, jak Clarkovy tlusté nohy opouštěly můj pokoj.

„ To máš za to, ty mrcho,“ poslední věta, kterou jsem od něj slyšela, mi poletovala stále dokola v mé hlavě.