5 Seconds of Love

Part thirty eight

Ahojte všichni! ;) Omlouvám se, že jsem včera nepřidala nový díl. Měla jsem hodinu angličtiny a k notebooku jsem se dostala, až pozdě večer. No nic. Hlavní je, že vás povídka (snad :D) stále baví a podporujete jí svými komentáři a votes. Děkuji :))

„ Ne děkuji, Už bychom měli jít, stmívá se,“ upozornila jsem na fakt, že za chvíli neuvidíme na sebe, natož na cestu před sebou.

„ Dobře,“ pousmál se Niall a pomohl mě zvednout se na nohy.

------------------------------------------------------------------------------------------

…

Niall’s POV:

„ Budeš mi chybět,“ obtáhl jsem svoje paže okolo jejích boků a přitáhl si jí, co nejblíže k sobě. Týden volna utekl jako voda a já se vracím zpět do kolotoče, známý spíše pod názvem Take Me Home Tour. Nevadí mi to. Strašně moc se těším na všechny ty lidi okolo. Spíše mě mrzí jedna věc. Nemohu jako normální člověk vstoupit do letištní haly se svojí přítelkyní. Nemohu jí pomoci s kufry. Nemohu jí koupit kávu v útulné kavárničce. Nemohu jí pomoci s překonáním strachu z létání. Nemohu nic.

„ Ale vždyť se za dva dny uvidíme,“ trochu se zachichotala. Ucítil jsem, jak se zhluboka nadechuje. Už párkrát jsem jí takhle přistihnul. Vždy, když se objímáme nebo mazlíme, nasává moje oblečení, jako kdybych byl nějaký tester. Je to srandovní.

„ Zavoláme si, ano?“ ujistil jsem se. Zakývala hlavou. Všechny její vlásky se jí daly do pohybu. Chtěl jsem si tento obraz zapamatovat po tu dobu, co se neuvidíme.

…

 Moje mikina se okamžitě nadzvedla pod náporem vzduchu, který ze sebe foukala letištní klimatizace v Zurichu. Můj skoro třiceti hodinový let ze Sydney byl fakt příšerný. Ne jenom, že jsem musel opustit Elen, ale i čas strávený v letadle nebyl moc skvělý. Po celou dobu letu jsem na sobě cítil nepříjemné pohledy. Byl jsem jimi naprosto propichován. Především byli od mladistvých letušek, které se za to ani nestyděly. Špitali si o mě, přede mnou. Pokaždé, kdy se mě měli na něco zeptat, hádali se, kdo ke mně přijde. A když se už tak stalo, svoje výstřihy namířili přesně před moje oči. Bylo to strašidelné. Další pohledy byly od dvou, tak čtrnáctiletých holek, které cestovali spolu se mnou. „Tajně“ si mě fotografovali na svoje mobilní telefony. Asi si mysleli, že si nevšimnu, jak čočky svých fotoaparátů namiřují na mě.

Ale konečně jsem tu. Tu v letištní hale a čekám na svojí tašku, která by už každou vteřinou měla přijet po páse.

„ Někde by tu měl být. Jeho letadlo přiletělo právě teď. Rozprostřete se!“ uslyšel jsem hlasy, které jakoby přicházeli z hlavního vchodu do haly. Bože, to určitě ty holky! Pomalinku jsem se ohlédl za hlasy. Bingo! Asi desítka postarších mužů stála u hlavního vchodu. Jejich krky ozdobovali obrovské foťáky. Objektivy byly pomalu větší než moje hlava. Rychle jsem na sebe hodil kapuci a z kapsy u kalhot vytáhl sluneční brýle. Během sekundy jsem popadl tašku, která právě vyjížděla na páse, a pokusil se nějak splynout s davem. Dlaní jsem si opatrně razil cestu dopředu. Můj cíl byl jasný. Dostat se co nejrychleji k hlavnímu vchodu bez toho, abych vzbudil co nejméně rozruchu. Z kapsy jsem vytáhl svůj telefon, a pár kliknutími na obrazovku vytočil Paulovo číslo.

„ Nialle?“ ozval se mě tak známý hlas.

„ No ahoj, prosím tě, máš teď chvíli čas?“ snažil jsem uklidnit svůj dech a zároveň mluvit, co nejtišeji.

„Nialle, co se děje? Proč tu ještě nejsi? Víš přeci, co jsem vám říkal o cestování bez…“ úplně jsem si představil, jak se mu jeho vrásky okolo očí spojili do jedné, obrovské.

„ Paule, jsem na letišti, přijedeš pro mě, co nejrychleji, prosím? Jsou tu novináři a ještě na mě nepřišli,“ schoval jsem se za roh a rozhlížel se, jestli náhodou nezahlédnu nějakého novináře. To by bylo doopravdy nemilé.

„ Dobře, okamžitě tak někoho pošlu, čekej tam kde si,“ zařval mi do ucha a típnul to. Pevněji jsem natiskl tašku na sebe a urovnal si brýle na kořeni nosu.

„ Celý to tu prohledejte! Někde tu musí být!“ proletěl kolem mě jeden z novinářů. Dech se mi vytratil. Asi by nebyl problém, kdy by mě tu vyfotografovali. Horší by bylo vysvětlovat, kde jsem byl, proč jsem tam byl, s kým jsem tam byl. Prostě otázky tohoto typu, který nemá rád žádný člověk. Ať je to celebrita, nebo uklízečka záchodů v opuštěné hospodě.

…

„ Ahoj!“ zařval jsem na celou halu.

„ Nazdár Niallere! Kde si?“ zamával na mě z podia Liam, a když jsem k němu přešel blíže, hodil mi do rukou můj mikrofon.

„ Ahoj Nialle,“ moje rameno poplácala na uvítanou Harryho obrovská dlaň.

„ Čau Harolde,“ zchodil jsem ze sebe mikinu a hodil jí do nejbližšího rohu.

„ Tak co, kde si byl? Nedal si nám ani vědět, že žiješ. I tvůj Twitterový profil zněl prázdnotou,“ Liam na mě znovu po týdnu namířil ten jeho pozitivní úsměv, kterému se prostě nedalo vyhnout.

„ Teď jsem přiletěl z Austrálie,“ řekl jsem klidně a pozoroval jejich výrazy. Byli k nezaplacení.

„ V…V Austrálii? Co si tam proboha dělal?“ Liamova pěst si to okamžitě namířila na moje rameno.

„ To si nás jako nemohl vzít s sebou?“ na Harryho tváři se objevil úšklebek, ze kterého denně padají do mdlob miliony dívek po celém světě. No, mohl, ale nechtěl. To bych pak nemohl prožívat ty nezapomenutelné chvilky s Elen. Nemohl bych si vychutnat její polibky a nemohl bych být první, který jí ukradne její nevinnost.

„ Byl jsem tam soukromně,“ nechal jsem je na vážkách a lačně přešel ke klukům je pozdravit a dohodnout se na písničce, kterou zvolíme jako zkušební.

…

„ Nevrť sebou,“ už po několikáté mě Lou napomenula. Ale já za to nemohl. Mohlo za to ta nedočkavost, která mým tělem postupně postupovala, jako nějaká smrtelná nemoc. Nedalo se tomu nějak zabránit, proto jsem byl během sekundy nedočkavostí přímo zahlcen.

„ No tak, Nialle,“ Lou už zvýšila hlas.

„ Nialle, já fakt netuším, co si snědl, ale mohl by si mi to někdy půjčit,“ zavtipkoval Luke a všem ostatním to samozřejmě přišlo též vtipné. Naší místností se linuly zvuky smíchu, promíchané se zvuky telefonů, a do toho, i přes zavřené dveře, k nám proudil jekot fanynek z haly.

„ Luku, poradím ti. Tohle nikde nekoupíš,“ znovu jsem se zasmál. Luke jen svěsil spodní ret a znovu přemístil svůj pohled na display svého telefonu.

„ Ještě tě naposled přepudruji, a můžeš jít,“ ozvala se nade mnou Lou a její ruka se natáhla po tlustém štětci, položeným na stolečku. Najednou se místností ozvalo třísknutí dveří. Srdce mi poskočilo. Okamžitě můj pohled spočinul v zrcadle přede mnou.

„ K-K-Kl-Kluci,“ zakoktal se Calum při pohledu na osobu stojící ve dveřích.

„ Co je?“ zasmál se Ashton a podíval se stejným směrem. Připadal jsem si jako divák v kině. Právě se před mýma očima odehrával příběh, kterého jsem naštěstí byl součástí.

„ Ahoj,“ z Eleniných úst se ozval pozdrav, který zaujal každou osobu v místnosti. Všichni na ni stočili svůj pohled a nešetřili udivenými výdechy.

„ Elen!“ zařval Calum a okamžitě se rozeběhl k ní. Ihned jí uvěznil ve svém objetí, a nehodlal se pustit. Během vteřiny se k němu přidali i ostatní kluci a udělali jedno velké, skupinové objetí.

„ Co tady děláš?“ vydalo se ze stále překvapeného Ashtona.

„ No co. Jsem zpět v kapele,“ zasmála se Elen a očkem hodila po mně. Usmál jsem se. Chyběla mi. Nikdo si na tomhle světě nedokáže představit, jak moc.

„ Božínku, děkujeme,“ zasmál se Luke.

„ Jo no. Bylo to divné hrát bez tebe,“ znovu si jí k sobě přitáhl Calum.