5 Seconds of Love

Part forty one

Věřím, že jste se těšili na nový díl! Konečně je tu rozuzlení Simonova plánu..Muhaha! Doufám, že mě nezabijete, ale už to mám v hlavě vše naplánované do poslední tečky! Určitě mi napiště, co si o tom myslíte. :)

„ Co ty Nialle?“ zeptal se najednou Louis.

„ T-Tak-Taky se těším. Je to přeci Amerika. Kdo by jí nezbožňoval!“ zasmál jsem se, tedy, pokusil jsem se o to. Byl to spíše takové zavolání o pomoc.

----------------------------------------------------------------------------------

…

Elen’s POV:

„ Elen, už jsme tu?“ uslyšela jsem chraplavý hlas vedle mého ucha. Neochotně jsem se ošila.

„ No tak Elen, vstávej,“ dlaň položená na mém rameni zatřásla s mým trupem. Jak pěkný a pozitivní start do nového dne!

„ A my už jsme jako tu?“ oči jsem stále měla zavřené a lehkou flanelovou dečku si přitáhla, co nejblíže k bradě.

„ Jo teď jsme přistáli. A pojď už, prosím,“ znovu se do mě pustil Ash. Nerada jsem rozevřela svoje oči a podívala se z okýnka. Mexikem vládla noc. Všude byla černo černá tma, jen zářivé světlo vycházející z Mezinárodního letiště Beníta Juáreze, osvěcovalo tuto plochu.

…

„ Myslíš, že tu někdo bude?“ procházeli jsme spojovacím tunelem, mezi letadlem a halou.

„ Tak určitě tu někdo bude. Třeba cestující, nebo uklízečky,“ odpověděla jsem na Lukovu otázku.

„ To jsem nemyslel. Třeba nějaké fanynky,“ zapíchl mi prst do ramene a otevřel mi jako pravý gentleman dveře. Zasmála jsem se nad představou plné letištní haly, která by čekala pouze na nás. Úsměv mi však rychle zmizel. Během sekundy můj obličej osvítilo hned několik blesků z fotoaparátů. Většinou se jednalo o mobilní telefony. Fanynky okamžitě začali pískat, ječet zpívat a vykřikovat naše jména. Bylo to…k neuvěření.

…

„ Elen!“

„ Vyfotíš se semnou, prosím!“

„ Luku miluji tě!“

„ Calume si sexy! A Michaeli, ty taky!“

„ Astone, podepíšeš se mi, prosím!“ fanynky pořvávali a podstrkávali nám svoje telefony, až pod nos. Bylo to šílené. Ale příjemně šílené. Viděla jsem, jak si to všechno kluci užívají. Snažili se odfotit, s co nejvíce lidmi. Snažili se podepsat vše, co se dalo. A já to měla stejně. Musela jsem se všemi přijít do kontaktu, jinak bych si připadala zlá. Znám ten pocit, když strašně dlouho čekáte frontu na podpis, či jen na trapné prohození pár slov se svým oblíbencem, a on vás jen tak ledabyle obejde. Stalo se mi to už mnohokrát. Hlavně když jsem byla patnáctiletá puberťačka a do Sydney přijela nějaká světová star, jejíž obličej mi visel po všech zdích mého pokoje.

„ Ahoj, jak se jmenuješ?“ sehnula jsem se k menší fanynce, která mohla mít tak maximálně osm let. Všichni jí tou sílou davu zatlačili až do poslední řady, ale ona se stále držela a hlasivkami se pokusila na sebe upozornit.

„ Ahoj Elen, jmenuji se Sarah. Podepíšeš se mi prosím?“ z jejích zelených očí pomalu začaly stékat obrovské slzy štěstí.

„ Určitě,“ zasmála jsem se na ni a převzala ušmudlaný papírek s lihovou fixou. Co nejčitelněji jsem jí napsala věnování a poté se pod něj pyšně podepsala. Přesně tohle je ten moment, kdy si uvědomím, že už dávno nesedím na Lukově zastaralém gauči, který jsme sami se svými silami dotáhli do garáže.

„ Děkuji ti moc,“ převzala ode mě papírek a skočila mi nečekaně do náruče.

…

„ Dobře, takže uvidíme se ráno,“ zamávala jsem unaveně klukům a rozešla se do svého hotelového pokoje. Unaveně jsem dolehla na nadýchanou postel a přivřela oči. Bohužel můj telefon si řekl, že mě asi nenechá jen tak neposkvrněně usnout. Začal vibrovat a zvonit jak pominutý, a já musela znovu zvednout svoje unavené tělo a dojít pro něj.

„ Prosím?“ protřela jsem si oči.

„ Zdravím slečno Stone,“ ozval se na druhé straně mužský hlas, který nešlo nepoznat.

„ Pane Cowelli, jste to vy?“ opatrně jsem se posadila do načechraných peřin. Jakoby mě měla vybouchnout nebezpečná mina pod mým zadkem.

„ Och, ano jsem to já,“ zasmál se. Po těle mi okamžitě naběhla husí kůže. Ten jeho hlas. O. Můj. Bože.

„ Potřebujete něco, nebo…“

„ Ano, potřebuji. Potřebuji vám sdělit jednu věc, na které jsme se domluvili společně s Niallem,“ skočil mi do řeči.

„ Co se stalo?“ zpanikařila jsem.

„ No právě ještě nic,“ řekl tonem, který by do obav přivedl snad každého člověka na této planetě. Včetně mě.

„ A co se tedy stane?“ nervózně jsem si začala skousávat spodní ret.

„ No jak jistě víte, slečno Stone, s Niallem jste mě přivedli do zapeklité situace. Ale i přes to všechno jsem vás znovu nasadil do šňůry,“ začal.

„ No…“ nevěděla jsem, co mám říci.

„ Proto jsem se s Niallem dohodl na jakési odměně, za moje přivřené oči na tuhle věc ohledně vás dvou,“ pokračoval.

„ Co myslíte pod slovem odměna?“ zaryla jsem nehty do polštáře.

„ Dohodl jsem se s Niallem na jedné věci. A to na té, že bude pár týdnů chodit s úspěšnou modelkou, Barbarou Palvin,“ dořekl a moje slzné kanálky okamžitě začaly pracovat.

„ J-Jak chodit?“ zakoktala jsem se.

„ Regulérně chodit. Půjde s ní párkrát na večeři, zavítají na nějaký koncert, koupí jí květiny… Jako v normálním vztahu,“ řekl s naprostým klidem v hlase.

„ A jak dlouho?“ hřbetem ruky jsem si setřela další slzy, které se mi zpustili z očí.

„ Týden, dva…měsíc. Podle toho, jak moc po nich budou novináři šílet,“ znovu věta, která mi střípky mého srdce rozdupala na prach.

„ A o-on na to přistoupil?“ znovu jsem se zakoktala. Děkuji, pane Cowelle, tohle se vám doopravdy moc povedlo!

„ Ano, samozřejmě!“ zasmál se pan Cowell, jakoby se nic nestalo.

„ Aha,“ špitla jsem.

„ Tak nashledanou slečno Stone, a ať se vám zítra povede show!“ típnul hovor a já zůstala jako socha.