5 Seconds of Love

Part thirty two

Dlouhý díl je tu. Snad je tak dlouhý, jak si představujete. Jestli ne, tak se omlouvám, ale další zápletku si chci nechat na další díl! :D DĚKUJI moc za více, jak 5.2k přečtení! Holly shit! Vážení dámy a...dámy ( no, možná i pánové! :D), vaší věrností k této povídce jste dokonce překonali i počet přečtení u VF! Děkuji!!! LOVE YOU!

BTW: Určitě se podívejte na GIf Phoebe! :))

„ Jo počkejte. Hotovo,“ kliknul jsem na velké tlačítko s nápisem Enter a za vteřinku vypul notebook.

„ O, bože, děkujeme,“ Liam se znovu přetočil ke zdi a já odložil počítač na zem. Nialle, jsem na tebe pyšný hochu. Bude to dokonalý!

----------------------------------------------------------------------------

Elen’s POV:

„ Slečno Stone, povíte nám výsledek této úlohy?“ vyrušil mě ze snění profesor White. Nevěděla jsem, co po mě chce. O mnoho zajímavější bylo dívat se z okna do parku, který se nacházel před naší školou. Malé děti bezstarostně obléhaly přítomné houpačky, a jejich maminky si přátelsky vyměňovaly rodičovské poznatky. Roztomilé veverky a huňatí králíčci obývali hustou zeleň. Ptáci na modré obloze poletovali, jako malinká letadýlka. Zamilované páry se vodili ruku v ruce po rozlehlém prostranství. Žili si ve svém světě a okolní ruch neřešili. Měli oči jen pro toho druhého. Zastesklo se mi. Taky jsem tohle mohla prožívat. No právě. Mohla.

„ Slečno Stone?“ znovu mi ušima projel mě tak známý hlas pana profesora. Pan White není nějak moc přísný, či moc autoritativní. Právě naopak. Je jedním z učitelů, se kterým se dá popovídat, jako kamarád s kamarádem. I když je mu něco k šedesátce, stále si udržuje zdravého ducha. Chodí do posilovny, pravidelně procvičuje svůj mozek všelijakými křížovkami, a dokonce chodí pravidelně i k holiči a kadeřníkovi. Pohodový to člověk.

„ Promiňte, nerozuměla jsem vám,“ znovu jsem se podívala do učebnice, ve které se to hemžilo číslicemi a text, ba i kraťounký, byste tu hledali jen marně.

„ Řekla byste nám prosím výsledek úlohy číslo jedenáct?“ znovu si prsty projel svým knírkem, který se mu vyjímal pod nosem. Každý by mu ho mohl závidět. Pěstuje si ho snad už od války, a nikdo z této školy ho ještě nikdy neviděl oholeného. Patří k němu jako například loď k moři, či zámek ke dveřím. Nebo jako já k Niallovi. Elen, přestaň!

„ Já…Já…“

„ Psss, Elen! Méně pět na druhou!“ sykl na mě dívčí hlas z druhé uličky.

„ Je to méně pět na druhou,“ řekla jsem přesvědčivě a okem zaostřila na osobu, která je pro tento moment mojí záchranou.

„ Správně slečno Stone. No vážení vrhněme se na další úlohu. Jak víte, mnohočleny máme…“ začal vysvětlovat postup na další cvičení. Já ale neposlouchala.

„ Děkuji moc,“ stále jsem sledovala dívku sedící přes uličku. Světe narezlé vlasy, jí padaly přes alabastrovou pokožku na obličeji. Nos měla zakulacený do menší bambulky a oči tak pronikavé, že by z nich mohla vystřelovat paprsky laseru. Oblečená nebyla zrovna podle nejnovějších výstřelků. Hubeňoučké tělo skrývala do normálních džínů, světle oranžového trika a modré mikiny. Připomínala mi mě za doby, kdy jsem ještě každé odpoledne utíkala do Lukovy garáže zazpívat si s nevlastními bratry, jak jim s radostí říkám. Ale přeci jen měla něčím navíc. Na jejím hrudníku byste toho našli víc než na tom mým. Jestli víte, co tím myslím. Tohle by jí mohla kdejaká holka závidět. Bože, Elen, na co to zase myslíš!