Dívka z říše zvířat

10. Kapitola

Molly
Tma, tma, tma. Viděla jsem jen tmu. Najednou jsem uslyšela hlasy. Ze začátku jsem je nerozpoznávala ale po chvilce jsem je začala rozeznávat. Ze začátku na mužský a ženský a pak který komu patří. Byl to Carlislův, Esmein, eh Jaspera Alice. Hmm... Emmetův, Edwardův, Rosaliin a Bellin. Byli tu všichni. Cítila jsem, jak mě někdo drží za ruce. Snažila jsem se otevřít oči a na třetí pokus se mi to povedlo. Na levo ode mně seděla Esme a za ním Carlisle. Vedle nich seděli na židli Edward s Bellou. Esme mě držela za ruku. Na pravé straně seděla Alice a za ní stál Jasper. Vedle nich seděli Emmet s Rose. Carlisle si všiml, že jsem vzhůru a usmál se na mě. ,,Je vzhůru." Řekl a jeho úsměv se víc rozšířil. Všichni se na mě podívali a rozzářili se. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se Emmet. ,,Jinou otázku tam nemáš?" Vysoukala jsem ze sebe a všichni se zasmáli. Carlisle mě trošku zdvihl, posadil mě a podepřel mě polštáři. ,,Co se stalo?" Nic jsem si moc nepamatovala, jen že jsem na svoji mámu něco zakřičela. ,,Měla jsi autonehodu." ,,Aha." Řekla jsem a začalo se mi vše vybavovat. Otec mě zbil a my jsme jeli do nemocnice ale vybourali jsme se. ,,Kde je máma?" Zeptala jsem se. Všichni se po sobě podívali a nic neříkali. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se a strach mě pohlcoval. Ne, ne, ne, uklidni se. Teď nesmíš. ,,Molly. Je nám to moc líto ale tvá matka zemřela." Řekl Carlisle. Slzy se mi nahrnuly do očí. ,, Že to není pravda, že ne." Zašeptala jsem a začala brečet. ,,Je nám to moc líto." Začala jsem brečet a oni se mě snažili utišit. Potom odešli a zůstal tu jen Carlisle.

Carlisle
Řekl jsem ostatním, aby odešli. Brečela dál. Posadil jsem se, kde seděla Esme a chytil ji za ruku. Brečela pořád a já ji opatrně objal. Objala mě nazpátek. Moc jsem s ní nehýbal, aby se jí žebra nerozlomila znovu, jinak by musela znovu na operaci. Pomalu se začala uklidňovat. ,,Ššš..." Tišil jsem ji. Už tolik nebrečela ale pořád mě držela, držel jsem ji taky. Nechtěla mě pustit a já ji chápal. ,,Molly. Tvá matka mi řekla, než zemřela, že tě tvůj otec bil, je to pravda?" Zeptal jsem se jí. Mlčela. ,,Řekni mi to Molly." ,, Ano." Přiznala se a rozbrečela se víc. Trošku víc jsem ji stiskl. ,,Otec ji ji bi bije. Pro pro prosím, postaráte se se o o ní?" Slyšel jsem její hlas znovu. Postarám se o ni. Musím. Byla tak bezbranná a slabá. Začala usínat. Položil jsem ji a přikryl. Pak jsem chvíli počkal než úplně usnula a potom jsem odešel.

Zítra ráno
Molly
Probudila jsem se v tom samém pokoji, chtěla jsem se posadit ale spadla jsem zpět do polštářů. Vzpomněla jsem si, co se včera stalo. Ať to je jen sen. Prosím ale tohle byla skutečnost. Drsná skutečnost. Začala jsem břečet. Bolel mě už celý člověk. Plíce z toho že jsem už pomalu nemohla dýchat. Z toho brečení. Celá jsem se třásla brečením. Brečela jsem, až jsem se fakt uklidnila. Ležela jsem na posteli a dívala se na strop. Byl šedý. Asi za pár minut se otevřeli dveře a objevil se v nich Carlisle s tácem. ,, Dobré ráno." Usmál se na mě, když si všiml, že jsem vzhůru. ,, Dobré ráno." ,,Přinesl jsem ti snídani." Přikývla jsem a on zavřel dveře. Položil ho na stůl a přesunul si židli ke mně. Posadil mě a podal mi tác s jídlem. Přesunula jsem si ji na kolena. A snědla ho. Ušel.