Mania - cesta z pekla

Mánia 2/2

Owen

Ze školy jsem šel rovnou do místního baru, byl oblíbený hlavně u studentů. Alkohol, hudba a pěkné holky byly přímo lákadlem pro místní kluky. My s Darrenem a Leem jsme tam chodili hlavně kvůli jeho barmanovi a majiteli Henrymu. Byl to už starší chlapík a vzhledem k jeho věku i dost prošedivělý, ale bral nás jako vlastní syny, a i my jsme ho měli rádi, navíc se znal s našimi rodiči a nespočetněkrát nám vyprávěl, jaké dělali lumpárny za mlada.

Během poledne mi Darren psal, jestli bychom se nemohli sejít. Jelikož jako místo srazu zvolil bar, věděl jsem, že je to hlavně proto, že se chce opít, takže to, o čem chtěl mluvit, nebylo zrovna nic dobrého. Když jsem dorazil, Darren už seděl u baru a pil skotskou.

„Co se stalo?" posadil jsem se vedle něj a kývl Henrymu na pozdrav a už přede mnou stála sklenka se zlatavou tekutinou.

„Víš, to máma," zamračil se. S jeho mámou to bylo poslední rok špatné, našli jí nádor, a i když to s ní zezačátku vypadalo opravdu špatně, nakonec se to ale na chvíli obrátilo trochu k lepšímu, jenže teď se nejspíš něco pokazilo.

„Včera se jí přitížilo, měla by ležet v nemocnici, ale znáš mámu," říkal to tak potichu, že jsem měl co dělat abych alespoň něco z toho slyšel. „Ale neboj, dnešní hlídku to neohrozí, budu v pohodě," dodal ještě rychle. Hlídka! Málem bych na to zapomněl.

„Nepřichází v úvahu Darrene, tvoje máma tě potřebuje a teď je důležité, abys byl s ní! Já to zvládnu sám," neexistovalo, aby v tomhle stavu bojoval.

„Vážně?" ujistil se.

„To si piš kámo," odkývl jsem. „A teď už mazej domů za ní," nakázal jsem mu a zároveň mu sebral od pusy jeho sklenku. Jen se na mě vděčně usmál a už pelášil pryč.

„Jsi moc hodnej kluk Owene, Darren teď potřebuje tvoji podporu," postavil se přede mě Henry.

„Já vím, je jako můj brácha," dodal jsem, zamával mu a vydal jsem se na svou dnešní hlídku.

Do půlnoci byl klid a nic se nedělo, hodně jsem přemýšlel nad Darrenem a jeho nemocnou mamkou. Chápal jsem, jak hrozně mu musí být, já o ni přišel, když mi bylo dvanáct. Tehdy nás napadli zcela nepřipravené a já chtěl jít za každou cenu otci pomoct, proto jsem tehdy utekl zadním vchodem, jenže když jsem je doběhl, zůstal jsem jen stát na místě a koukal na ta jatka, na to, jak bojují na život a na smrt. Vyděsilo mě to tak, že jsem si ani nevšiml, že se jeden z nich blíží ke mně, ani toho, že mě máma doběhla a postavila se přímo přede mě, když jsem na ni pak pohlédl a vzpamatoval se z toho šoku, už jsem viděl jen vyhasínat život v jejích očích. Chránila mě, zachránila mi život a položila za mě ten svůj. Tehdy jsem si přísahal, že jí pomstím a všechny je pošlu tam, odkud přišli...do pekla. Nenáviděl jsem je z celého srdce za to, že mi ji vzali. Vždycky jsem se soustředil hlavně na to, vykonat svůj slib, který jsem jí nad jejím hrobem dal, i proto jsem doteď nikdy neměl žádný vztah, nechtěl jsem, aby mě v tomhle něco rozptylovalo. A pak přijde ona, pochoduje si tady, jako by se nechumelilo a totálně mě vyvádí z rovnováhy, to si nemůžu dovolit, nechápu, proč jsem ji ještě nezabil. Zrovna, když už jsem si říkal, že to zabalím, jsem je vycítil, odhadoval jsem, že jsou v jedné zapadlé části parku, kousek od skateboardového hřiště. Tentokrát jich muselo být podle všeho mnohem víc, tak deset, odhadoval jsem. Byl jsem od nich docela daleko, takže jsem to musel vzít přes zadní uličky, abych tam byl co nejdřív. Netrvalo mi to dlouho, ale přece jenom jsem ztratil spoustu užitečného času.

Přiběhl jsem na místo a to, co jsem viděl, mě opět úplně zaskočilo. Byla tam ona a bojovala proti nim. Teď už jsem ji nechápal vůbec. Dokonce to vypadalo, že z ní mají strach. Pohybovala se s takovou jistotou, jakou jsem ještě u nikoho neviděl, každý její pohyb vypadal jako by byl předem promyšlený a zabíjela je jednoho po druhém bez jediného náznaku nějaké emoce. Zbývali jí už jen tři a vypadalo to, že si s nimi dává na čas, to už jsem ale nevydržel a vydal se to rychle ukončit. Ještě než jsem doběhl až k nim, hodil jsem po jednom z nich svou dýku, kterou jsem měl za pasem a jednou přesně mířenou ranou jsem zasáhl jeho srdce. To ji mírně vyvedlo z míry, čehož jsem využil a vrhl se po tom, se kterým zrovna bojovala.