Mania - cesta z pekla

Procitnutí 2/2

Owen

Po oné včerejší noční události, jsem se rozhodl jít na druhý den Alex zkontrolovat, jestli je v pořádku. Navíc jsem slíbil Robertovi, že dovezu zpátky její motorku. Přijel jsem tedy později k večeru k nim domů, zaparkoval motorku na trávníku před domem a vydal se ke dveřím. Netušil jsem, co jí řeknu až ji uvidím, nebo o čem se budeme bavit, pokud se se mnou tedy vůbec bavit chtít bude. Ale potřeboval jsem mít jistotu, že je v pořádku a nevyvede další blbost. Už jsem stál u dveří a odhodlával se zaklepat, zrovna jsem měl napřaženou pěst na první klepnutí, když mě Robert předběhl a otevřel.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že ses tady zrovna ukázal," vyhrkl na mě hned ve dveřích. Pozvedl jsem tázavě obočí.

„Alex někam zmizela, nemůžeme ji od rána najít, zmizela i její dýka, mám strach, že si něco udělá," pokračoval hned rychle na vysvětlenou. Zamračil jsem se. Věděl jsem, že dnešek po tom, co se včera stalo, neproběhne v klidu.

„Najdu ji, ale nevím, kde mám začít, může být kdekoliv, nenapadá tě, kde by mohla být?" zkusil jsem, město není tak velké, aby se nedala najít, ale i tak by prohledávání každého koutu zabralo spoustu drahocenného času, zvlášť pokud má něco za lubem. Robert jen zakroutil zkroušeně hlavou, pak se na chvíli zamyslel, a nakonec se na mě nadějeplně podíval.

„Vlastně, možná bych o něčem věděl, Alex často chodívala přemýšlet někam do přírody, někam odkud měla dobrý výhled na okolí," vysvětlil. Dobrý výhled na okolí...je jen jediné místo, které to splňuje, a to kopec za městem končící skalnatým útesem.

„Najdu ji a přivedu zpátky, bude v pořádku" kývnul jsem na Roba a on mi kývnutí oplatil, pak jsem se otočil na patě a vydal se hledat Alex. Jen doufám, že je mé tušení správné a ona tam bude, jinak to dnes bude ještě dlouhá noc.

Asi o půl hodiny později jsem byl na místě. Vyšel jsem až na kopec. Cesta byla místy strmá a v porostu trávy, křoví a stromů se mi občas ztrácela, ale nakonec jsem dorazil na místo. Alex seděla těsně na kraji, pohledem neustále těkala na dýku a pak na výhled před sebou a znovu zpátky na dýku. Vypadala zamyšleně. A s temnou oblohou v pozadí, vlasy vlajícími ve větru, vypadala opravdu krásně. Zatřepal jsem hlavou. Soustřeď se, Owene, jsi tady kvůli něčemu jinému!

„Nechystáš se doufám zabít," promluvil jsem, když jsem došel až vedle ní. Ohlédla se na mě, ale v obličeji měla pořád stejný zamyšlený a sklíčený výraz. Měl jsem o ni starost, opravdu teď vypadala zranitelně, a to mě i trochu děsilo, protože tohle nebyla ona. Když mi stále neodpovídala, vzdal jsem to a posadil se vedle ní, pak jsem svůj zrak přesunul na výhled před námi. „Ani nevím, že tady je tak pěkný výhled," pronesl jsem zamyšleně.

„Musíš jen vědět, kde hledat," pokrčila rameny.

„Mají o tebe starost," stočil jsem k ní znovu pohled po několika minutách ticha. Svěsila hlavu a zakroutila jí.

„Málem jsem jí ublížila, panebože vždyť já ji mohla zabít!" vydechla rozčileně a sevřela jsem dýku ve svých rukou pevněji. Čepel se jí jemně zarývala do kůže a krev ji z těch ranek vytékala po malých kapkách ven. Jenže ona jakoby to ani nevnímala, nevnímala bolest. Byl to děsivý pohled, byla jako v transu.

„Ale neublížila, nebyla jsi to ty, a teď už je všechno zase v pořádku," snažil jsem se ji přesvědčit a pomalu jsem se přitom snažil vyprostit dýku z jejich rukou.

„Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že to neudělám znovu? Jsem monstrum!" vykřikla a vrhla po mě vražedný pohled. Bylo vidět, že jen stěží zadržuje slzy. Byla opravdu zraněná, nejen povrchově, ale hlavně uvnitř. Tak moc jsem jí chtěl pomoct, ale netušil jsem jak. Nedokázal jsem dál poslouchat, jak o sobě takhle mluví.