Mania - cesta z pekla

Procitnutí 1/2

Alexandra

Vzbudily mě sluneční paprsky, které mi svítily přímo do očí. Pomalu jsem zamrkal a snažila jsem se odlepit oči od sebe. Byla jsem strašně ztuhlá, a hlavně neskutečně zesláblá, jako by mě zmlátilo nejmíň dvacet démonů. Hlava mi třeštila jako střep. Pomalu jsem se posadila na posteli a snažila se pořádně probrat, připadala jsem si jako bych měla kocovinu. Uběhla snad hodina, než jsem se pořádně vzpamatovala. A tehdy to na mě dolehlo jako by mě někdo přetáhl kladivem po hlavě. Panebože, vždyť jsem včera málem ublížila Lil! A pak ta hala...všude hořelo, já jsem hořela! A ta záře z mého znamení! Okamžitě jsem vyskočila z postele a zamířila jsem k zrcadlu. Na sobě jsem měla stále oblečení ze včerejška. Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se sem dostala a v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Před zrcadlem jsem se zastavila a odhrnula kousek trička, tak abych viděla na své znamení, které mám přímo nad srdcem. To, co jsem viděla, mě vyděsilo. Stála jsem tam naproti zrcadlu s otevřenou pusou a zírala na znamení, které jsem tam ještě včera rozhodně neměla. Místo mého znamení zla tam bylo jiné, které jsem nedokázala přiřadit k žádnému které jsem znala. Ještě teď slabě zářilo, ale nešlo to skoro poznat. To se muselo stát večer v té hale, když se tak silně rozzářilo a já prožil ten výbuch schopností! Ale co to znamená? Proč se to stalo? Oběma rukama jsem si vjela do vlasů a s nechápavým a zároveň vyděšeným pohledem jsem stále zírala na svůj odraz v zrcadle. Pak jsem si vzpomněla na Lil. Doufám, že je v pořádku! Chtěla jsem se rozběhnout za ní, jenže to nešlo. Nemohla jsem se jí teď podívat do očí. Měla jsem strach. Strach, že v nich uvidím opovržení, bolest, strach nebo snad dokonce zklamání. Ne, teď za ní rozhodně nemůžu! Nejdřív musím přijít na to co to se mnou bylo a zabránit tomu, aby se to ještě opakovalo. Přešla jsem proto ke své skříni, ze které jsem vydala schovanou truhlu a začala v ní hledat knihu kterou jsem si sebou přivezla z jednoho sídla Andrewa a ani nevím proč jsem popadla i dýku, kterou zabil mého otce. Všechny věci jsem hodila do batohu a po balkónu se vydala pryč. Chtěla jsem odjet na motorce, ale došlo mi, že nejspíš zůstala u haly. Sakra! Budu holt muset jít pěšky. Věděla jsem přesně, kam zamířit. Pokaždé, když jsem potřebovala být sama, vydala jsem se vždy jen na jediné místo. Ať už jsme byli kdekoliv, našla jsem si nejvyšší kopec či skálu a na ni se usadila. Pomáhalo mi to přemýšlet a utřídit myšlenky. Navíc jsem vždy milovala ten výhled na krajinu pod sebou. I tady jeden takový kopec byl. Nacházel se kousek za lesem a z jedné strany byl velmi strmý. Byl z něj ale opravdu nádherný výhled na les a město. Na to, že byl podzim bylo poměrně teplo, ale barevné spadané listí a letmý chladný vánek mě utvrzoval v tom, že už se opravdu blíží zima. Měla jsem na sobě seprané džíny, obyčejné hnědé tričko s dlouhým rukávem a na něm Robertovu mikinu s jeho oblíbenou hudební skupinou, která mi byla trochu větší, ale to mi nevadilo, krásně mě teď v tomhle počasí zahřívala. Přivlastnila jsem si ji před dvěma lety, když jsme se potřebovala projít a neuměla jsem najít svou bundu. Od té doby už jsem mu ji nevrátila a on si nikdy nestěžoval. Posadila jsem se těsně na okraj, kde už se kopec převažoval v strmé propadliště. Nohy jsem dala do tureckého sedu a z batohu jsem vytáhla starou vázanou knihu. Byla docela objemná, co se jejího obsahu týče, a tudíž i dost těžká. Otevřela jsem ji na náhodné stránce a začala v ní listovat. Ani pořádně nevím, co jsem se v ní snažila najít, ale doufala jsem, že na to časem přijdu. V knize byla spousta informací o prastarých runách a znacích, také jejich význam či jejich poslání. Bohužel k mé smůle kniha neobsahovala všechna znamení, některé stránky byly dokonce vytrhané nebo poničené, že se nedaly ani přečíst. Seděla jsem tam takhle několik hodin a listovala knihou neustále dokola. Nakonec jsem to vzdala a uložila jsem ji zpět do batohu. Místo ní jsem z něj vyndala svou dýku. Uchopila jsem ji oběma rukama a s pohledem upřeným střídavě na ni a střídavě na výhled jsem přemýšlela nad událostmi, které se odehrály několik hodin zpět. Vůbec jsem nevnímala čas, takže jsem si nevšimla, že jsem na tomhle místě proseděla celý den a teď se slunce zase pomalu chýlilo ke spánku. Dokonce jsem ani nevnímala, že se venku mírně ochladilo. Byla jsem myšlenkami úplně někde jinde. Přemítala jsem, jestli už nenastal ten pravý čas od Roberta a Lil odejít. Nechat je žít jejich životy. Už jsem jim ublížila oběma dost. Třeba by bylo lepší, kdyby mě Andrew zabil. Bylo by to lepší pro všechny. Oči pevně zabodnuté do dýky v mých rukou jsem přemítala, co by se stalo, kdybych tenkrát v té cele zůstala, kdybych v ní nakonec umřela stejně jako můj otec. Bylo to poprvé co jsem zalitovala toho, že jsem utekla a vyhledala zrovna je. Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem ani neslyšela kroky blížící se ke mně.