Mania - cesta z pekla

Noční můra 2/2

Owen

Po tom, co otec odešel, jsem ještě chvíli seděl v obýváku a přemýšlel nad tím, co se dneska stalo. Věděl jsem, že teď rozhodně neusnu, a tak jsem se rozhodl projít a provětrat si trochu hlavu. Pořád jsem přemítal nad tím, proč je pro otce tak důležité, aby zůstala naživu, proč hned odešel, a hlavně proč vypadal jako by ji znal. Chodil jsem po nočních ulicích asi hodinu, když jsem dorazil před dům, kde bydlela. Věděl jsem to, protože jsem si o ní hned po prvním střetu zjišťoval pár informací. Nevím, co mě to napadlo, ale měl jsem chuť se podívat co teď dělá. Obešel jsem dům. Ve spodním patře byla tma a podle obrysů bylo poznat že se tam nachází jen obývák a kuchyně s jídelnou. Došel jsem tedy zezadu na zahradu a podíval se směrem k vrchnímu patru. Byl tam jen jeden jediný balkón a k mému štěstí se na něj dalo dostat díky stromu rostoucímu vedle něj. Rozhodl jsem se to tedy zkusit a začal jsem šplhat po kmeni nahoru. Jelikož jsem dobře fyzicky zdatný, šlo mi to dost snadno. Vyskočil jsem na balkón a opatrně přešel k jednomu oknu. Závěsy byly roztažené a v pokoji byla tma, naštěstí přes okno dopadal do pokoje měsíční svit a já jsem tak měl možnost se po něm rozhlédnout. Byl to stoprocentně holčičí pokoj, ale nebyl nijak přeplácaný, jen pár kusů nábytku. Uprostřed pokoje byla obrovská postel, na které ležela ona. Spala a vůbec nevypadala, že by byla nebezpečná. Přešel jsem blíž k oknu, abych si jí lépe prohlédl. Vlasy měla rozhozené po polštáři do všech stran a nohy a ruce měla propletené s peřinou, byla docela roztomilá. Hned jak jsem uviděl v odrazu okna, jak se přiblble usmívám, jsem nad tím zavrtěl hlavou. Takhle nad ní nemůžu přemýšlet, není roztomilá ani nic jiného, a i když ji nemůžu zabít, pořád je to nepřítel. Zamračil jsem se, měl bych jít, ani jsem tady neměl vůbec být.

Zrovna jsem se chystal sešplhat po stromu zpátky dolů, když jsem zaslechl z pokoje nějaké zvuky. Otočil jsem se a přešel zpátky k oknu. Alex se v posteli napnula, následně sebou začala v posteli házet. Pak se jí ve tváři objevil bolestný výraz a jednou rukou se chytila za srdce. Vypadala, jako by chtěla něco říct, jakoby chtěla křičet, ale pusu otvírala jen na prázdno. Přešel jsem ještě blíž k pokoji a položil jednu ruku na okno, ale ihned jsem ji dal zase pryč. Bylo to jako bych strčil ruku do ohně, tak žhavé to okno bylo. Alex sebou pořád házela a ruku na srdci pevně sevřela. Vypadalo to jako by z toho místa krvácela. Pot jí stékal po čele a míchal se s jejími slzami, které už jí tekly proudem. Nakonec se prohnula jako luk a místo, na kterém měla položenou levou ruku, začalo vydávat modravou záři, která každou chvilkou sílila. I když jsem ji nesnášel a chtěl jsem, aby umřela, vypadala teď opravdu vyděšeně, nechápal jsem, co se to s ní děje, ale nevydržel jsem tam jen tak stát. Přešel jsem rychle zpátky k oknu a i přesto, že pořád žhnulo, snažil jsem se nějak dostat dovnitř, otevřít ho. Zrovna když jsem se chystal okno rozbít, se Alex rychle posadila a vytřeštěně a zároveň stále vyděšeně koukala přímo na mě. Rychle jsem uskočil pryč a vylezl zpátky na strom, aby mě neviděla. Nejspíš si mě ale vůbec nevšimla. Ještě chvíli celou tu věc vydýchávala a pak se vydala pryč z pokoje. Nejdivnější na tom celém bylo, že po krvi ani modravém světle, nezbyly žádné stopy. Ještě chvíli jsem seděl na stromě a přemýšlel o tom, co jsem zrovna viděl. Musím o ní zjistit víc, protože ona rozhodně není přesně jako oni. Je hodně zvláštní. Ale já tomu přijdu na kloub!

Rozběhl jsem se směrem domů, byl jsem odhodlaný přijít na to, co je ta holka vlastně zač. Věděl jsem ale, že dneska už nic nevyřeším. Zítra se porozhlédnu v tátově pracovně a zkusím najít něco, co by mi pomohlo. Do té doby ji budu sledovat každou minutu. Co se to vůbec odehrálo v jejím pokoji? Co ta krev a žhnoucí okna? A co to modravé světlo, které jí vycházelo z hrudi? Jak to, že to nakonec všechno zničehonic zmizelo? Vypadala v té chvíli opravdu bezbranně a zranitelně, jenže taková rozhodně nebyla. Měl jsem tolik otázek. Ostatně jako vždy, když šlo o ni. Ale pak, až tomu přijdu na kloub, tak ji vyřídím jednou provždy.