Mania - cesta z pekla

Trénink 2/2

Owen

Další den jsem se rozhodl od Alex držet dál, chtěl jsem jí dát čas, aby to mohla všechno zpracovat a vstřebat. Navíc jsme přesunuli schůzi lovců už na brzy odpoledne a já se na ni musel připravit. Ať už otec chtěl nebo ne, hodlal jsem se jí tentokrát zúčastnit a přispět nějak k vyřešení celé téhle situace s Alex a proroctvím. Jenže otec mi to nehodlal nijak ulehčit. Už doma jsme se pohádali kvůli mé účasti na zasedání, a i když jsem mu poněkolikáté zdůraznil, že mám stejné právo tam být jako on, trval si na svém, že na to ještě nejsem připraven. Otec byl něco jako vůdce všech lovců a já měl tuhle funkci jednou zdědit, sám jsem z toho nebyl úplně nadšený, nikdy jsem moc netoužil, velet bandě chlapů, ale pokud to tak mělo být, musí mě s sebou začít na zasedání brát.

Večer jsem se jako pokaždé vydal na obhlídku, kterou jsem zakončil v parku. Měl jsem divný pocit, jako by se mělo něco stát, má intuice mi říkala, že se dneska nějaký z démonů objeví. Proto jsem se schoval mezi stromy a chvíli vyčkával. Nemusel jsem dlouho čekat a uslyšel jsem kroky, které se blížily směrem ke mně, věděl jsem, že mě dotyčný nemůže vidět, byl jsem dobře schovaný. Vytáhl jsem opatrně meč z pochvy, abych byl připravený na útok. Při tom pohybu jsem mírně zavadil o keř vedle mě a zapříčinil tak lehké zašustění. Postava se zastavila v pohybu a zpozorněla. Sakra! Chtěl jsem se více schovat za strom, ale zapříčinil jsem akorát další zašustění keře. Dneska vážně nemám svůj den. Postava přede mnou už vycítila, že tady není sama, a tak už nebyl důvod se schovávat. Než stačila přijít na místo mého úkrytu, zaútočil jsem. Rozpřáhl jsem se a zaútočil s úmyslem rozseknout protivníka vejpůl. Jaké bylo mé překvapení, když se můj meč zastavil o čepele protivníkových mečů. Svůj překvapený výraz jsem nezvládl skrýt ani ve chvíli, kdy jsem v osobě, na kterou jsem útočil, rozpoznal Alex. Ještě dlouhou chvíli jsme tam stáli, zbraně zkřížené, oba se zmateným a naštvaným pohledem v obličeji, propalující jeden druhého. Nakonec jsem jako první odstoupil já a schoval svůj meč.

„Přísahám, že mě jednou zabiješ," zamumlal jsem.

„To ty se pořád snažíš zabít mě," odsekla naštvaně.

„Co tady vůbec děláš?" zamračil jsem se na ni ignorujíc její poznámku.

„Hlídkuju," pokrčila rameny a taky schovala své meče.

„Tak to už můžeš jít, tady už jsem to obhlédl, a navíc, od hlídkování jsem tady vždycky já," Vraždil jsem ji pohledem. Nad tím jen protočila očima. Neskutečně mě vytáčely ty neustálé tajnosti kolem její osoby, jak se mnou odmítala mluvit a pokaždé mi ve všem odporovala. Už jsme se oba otáčeli, že si každý půjdeme svou cestou, když jsme je oba vycítili. Mohlo jich být odhadem tak šest. Alex se ale tvářila znepokojeněji než obvykle, něco tady nehrálo. Znovu jsem tedy sáhl po meči a oba jsme zaujali bojový postoj.

„To je mi ale přivítání, taky tě rád vidím, Alex," rozpřáhl jeden z nich ruce v přátelském gestu, jako by chtěl Alex obejmout.

„Rozhodl ses spáchat sebevraždu, že ses vydal až sem?" ušklíbla se na něj.

„To ne, na to se mám až moc rád. Nesu ti zprávu od Andrewa," usmíval se a pomalým krokem se přibližoval k ní. Ostatní démoni zatím postávali opodál a stejně jako já nechápavě sledovali jejich výměnu názorů. Během sekundy se k němu přiblížila a přimáčkla ho s mečem u krku k nejbližšímu stromu. Pak už jsem jejich rozhovor neslyšel, Alex zuřila, ale bavili se potichu, takže je nebylo slyšet. Měl jsem nutkání pustit se do boje s ostatními, co s ním přišli, ale něco mi na tom celém smrdělo, hlavně proto, že ani oni se k ničemu neměli. Jen tam tak stáli, jako by čekali, až si to spolu ti dva vyřídí. Takže jsem se rozhodl je napodobit. Nějakou chvíli se ještě bavili.

„A teď vypadněte! Všichni!" zařvala nakonec a uvolnila sevření meče u jeho krku. Démon se na ni naposledy slizce usmál, a nakonec i s ostatními zmizel ve tmě. To je teď jako vážně nechala jít? No to si snad ze mě dělá srandu! Rychlými kroky jsem přešel až k ní a s trhnutím jsem ji otočil směrem k sobě.

„Zbláznila ses, proč jsi je nechala jít? A o čem jsi tam s tím démonem diskutovala?" řval jsem po ní, byl jsem vytočený skoro až k nepříčetnosti, jak mohla nechat ty démony, jen tak odejít.

„Do toho tobě nic není a neboj, já si to s nimi brzy vyřídím," odsekla, a aniž by čekala na nějakou další odezvu nebo dotazy, vyrazila pryč. Naštvaně jsem zasekl meč do nejbližšího stromu. Zuřil jsem. Nejen, že se chová divně a něco přede mnou tají, ale teď už i smlouvá s démony. Nerad to dělám, ale budu to muset říct radě, tohle se mi nelíbí ani za mák. Vytáhl jsem meč ze stromu a vydal jsem se zpátky domů.