Mania - cesta z pekla

Vzpomínky 2/2

Owen

Další dny jsem se Alex snažil co nejvíc vyhýbat. Byl jsem na ni pořád naštvaný. O celé té situaci v lese jsem mluvil s otcem a ten rozhodl, že je nejvyšší čas pozvat na další zasedání i Alex. S tím jsem ale nesouhlasil já. Podle mě je to hloupost a rozhodně to nebyl dobrý nápad, ale otec je jiného názoru.

Proto mě ve večer dalšího zasedání rady poslal, abych ji přivedl. Věděl jsem, že každý večer chodí s Rose do parku, udržoval jsem si neustále přehled o tom, co zrovna dělá. Ale co tam ty dvě plánují nebo dělají už jsem nevěděl, nepodařilo se mi na to zatím přijít.

Zrovna byly s Rose na cestě domů a já jsem na ně čekal na konci parku, opřený o jednu zídku. Hned, jak jsem je uviděl, jsem se vydal směrem k nim.

„Musíš jít se mnou," odsekl jsem směrem k Alex, aniž bych se na ni jen podíval.

„Nemusím nic," zamračila se na mě.

„Lovci svolali radu a chtějí s tebou mluvit, musíš jet se mnou," vysvětlil jsem.

„Fajn, ale jenom proto, že i já potřebuju mluvit s nimi," přikývla.

„Jdu s tebou," vyhrkla hned Rose odhodlaně.

„Ty tam nesmíš," odbyl jsem ji.

„Jako zástupkyně čarodějnic a její lektorka tam naopak musím, mám k tomu totiž taky co říct," nedala se Rose a založila si ruce na prsou. Překvapeně jsem těkal pohledem z jedné na druhou. Tohle pro mě byla nová informace, nevěděl jsem, že Rose Alex trénuje, nejspíš to souvisí s její čarodějnickou polovičkou.

„Dobře," kývl jsem nakonec a vydal se pryč. Ty dvě mě pak hned následovaly. Po několika minutách cesty jsme zastavili před polorozpadlým cihlovým domem.

Zde jsme měli veškerá naše shromáždění, tohle místo bylo dobře schované. Nacházelo se za městem a dům vypadal jako by měl každou chvíli spadnout, takže nikoho nenapadlo, že by se tam mohl někdo ukrývat nebo tam něco schovávat. Otočil jsem se na ně, abych zkontroloval, zda mě pořád následují, a pak jsem pokračoval dovnitř domu. Uvnitř to nevypadalo o moc lépe než venku. Jakmile Alex s Rose vešly do místnosti, všichni na nás upřeli své pohledy. Některé byly nepřátelské, některé pak byly zkoumavé až lítostivé, hlavně kvůli tomu, že většina znala její rodinu, ještě než se z ní stalo tohle. Přešel jsem rovnou ke stolu za svým otcem a snažil se mu ještě naposledy tohle nesmyslné setkání vymluvit, ale nedal si říct. Sekundu na to se otočil na Alex. 

„Pojď prosím blíž, Alex, musíme si promluvit. Mimochodem, jmenuji se Scott Williams," promluvil hlubokým hlasem. Podle výrazu v její tváři už jí nejspíš došlo, že je to můj otec. Prohlížela si nás oba a pak se podívala na mě. Celou dobu jsem se na ni mračil, štvalo mě, že tady je, a hlavně mě štvala ona. Došly s Rose až ke stolu, u kterého jsme postávali. Byla na něm rozložená spousta papírů, knih a map.

„To tedy musíme! Musíte svolat co nejvíce lovců, Andrew se zdržuje někde poblíž a je připravený brzy udeřit a až se to stane...umře spousta nevinných lidí," přešla rovnou k věci a opřela se o stůl před sebou a naklonila se tak co nejvíc k tátovi. Kromě mě se nikdy nikdo neopovážil tátovi postavit, byl to jejich vůdce a taky hodně vážený muž a lovec, Alex to ale nevěděla a nejspíš i kdyby to věděla, bylo by jí to jedno.

„Jsi si tím jistá?" pozvedl táta nedůvěřivě obočí a vůbec se nepozastavil nad tím, jak s ním Alex mluví.

„Nedávno jsem měla menší rozhovor s jeho pravou rukou a ten mi naznačil jeho plány," kývla zamračeně. Při zmínce o události v lese jsem se napjal a zatnul ruce v pěst. Tak o tomhle se bavili s tím démonem.