Mania - cesta z pekla

Vzpomínky 1/2

Alexandra

Další dny probíhaly stejně. Ve dne trénování schopností s Rose, ve kterých jsem byla pořád stejně špatná. V noci noční můra a vidiny. Měla jsem poslední dva dny na zvážení nabídky Andrewa a pořád jsem nepřišla na žádný závratný objev v otázce jeho zabití. Nikomu jsem o naší dohodě neřekla, ostatně už tak jsem měla dost problémů s tím, že jsem do toho všeho zatáhla víc lidí, než bylo v plánu. S Owenem jsem od té noci taky nemluvila, nejspíš na mě byl pořád naštvaný a celé dny se mi jen vyhýbal.

Zrovna jsme s Rose ukončili náš další, ne zrovna pokrokový trénink a byly jsme na cestě domů, když jsem si na cestě vedoucí z parku všimla postávajícího Owena. Bylo jasné, že čeká na mě, protože hned, jak nás uviděl, vyrazil směrem k nám.

„Musíš jít se mnou," odsekl směrem ke mně, aniž by se na mě jen podíval.

„Nemusím nic," zamračila jsem se na něho.

„Lovci svolali radu a chtějí s tebou mluvit, musíš jet se mnou," vysvětlil.

„Fajn, ale jenom proto, že i já potřebuju mluvit s nimi," přikývla jsem.

„Jdu s tebou," vyhrkla hned Rose odhodlaně.

„Ty tam nesmíš," odbyl ji Owen.

„Jako zástupkyně čarodějnic a její lektorka tam naopak musím, mám k tomu totiž taky co říct," nedala se Rose a založila si ruce na prsou. Owen překvapeně těkal pohledem z jedné na druhou. Tohle pro něj nejspíš byla nová informace.

„Dobře," kývl nakonec a vydal se pryč. 

My s Rose jsme ho hned následovaly. Po několika minutách cesty jsme zastavili před polorozpadlým cihlovým domem. Owen se na nás jen otočil, aby zkontroloval, zda ho pořád následujeme, a pak pokračoval dovnitř domu. Uvnitř to nevypadalo o moc lépe než venku. Některé zdi byly hodně otlučené a některé chyběly úplně. Kromě velkého stolu uprostřed místnosti, která dřív nejspíš bývala obývákem, a několika knihoven podél zdí, tady žádný nábytek nebyl. V místnosti postávalo několik lovců, většina z nich vypadala, že brzy půjde do loveckého důchodu. Jakmile jsme s Rose vešly do místnosti všichni na nás upřeli své pohledy. Některé byly nepřátelské, alespoň tedy na mou osobu, což jsem vlastně i chápala, přece jen jsem to byla já, kdo povraždil většinu jejich kamarádů a kolegů lovců. Některé pak byly zkoumavé až lítostivé, nad těmi jsem jen pozvedla obočí, nebylo proč mě litovat. Owen už postával u stolu s ostatními lovci a zrovna o něčem horlivě diskutoval s jedním z nich. Sekundu na to se onen muž otočil na nás.

„Pojď, prosím, blíž, Alex, musíme si promluvit. Mimochodem, jmenuji se Scott Williams," promluvil hlubokým hlasem. Williams? Takže tohle je Owenův otec. Prohlédla jsem si jej znovu a pak svůj pohled přesunula na Owena, který se stále mračil. Jak to, že jsem si té podoby nevšimla hned? Došly jsme s Rose až ke stolu, u kterého postávali. Byla na něm rozložena spousta papírů, knih a map. Po Scottově pravici jsem zahlédla také nějaké staré fotoalbum.

„To tedy musíme! Musíte svolat co nejvíce lovců, Andrew se zdržuje někde poblíž a je připravený brzy udeřit a až se to stane...umře spousta nevinných lidí," přešla jsem rovnou k věci a opřela jsem se o stůl před sebou abych se mohla co nejvíce naklonit ke Scottovi. Věděla jsem, že až se mu vzdám, nenechá toho, a i tak půjde do války, nebyla jsem hloupá, znám Andrewa a vím, že ho jen tak něco nezastaví, když si něco umane. A pokud se mi ho dřív nepodaří zabít, budu potřebovat, aby byli lovci připraveni. Takhle jsem měla alespoň nějakou jistotu, že budou Rob s Lil a ostatní nějak chráněni, že možná budou v bezpečí.