Mania - cesta z pekla

Dohoda

Když holčička tehdy vyšla z plamenů, vylezli Abovi poskoci ze svých úkrytů a dívenku obestoupili. Nakonec všechny pohltila tma. Následně se všichni objevili v Abově sídle, který už tam na ně netrpělivě čekal.

„Kde to jsem a kdo jsem já?" zeptalo se děvčátko, ovšem nebálo se, jen chtělo odpovědi. Abe byl potěšen, proměna se povedla dokonale a ona si nic nepamatuje.

„Jmenuješ se Alexandra a já jsem tě dnes stvořil," oznámil jí.

„A proč jsi mě stvořil?" zeptala se zase ona.

„Máš totiž jistý úkol, který musíš splnit, stvořil jsem tě abys nám pomohla vymýtit nepřítele a ovládnout svět," rozhodl se jí říct popravdě, ovšem pořád to nebyla celá pravda.

"A co ten obrázek, co mám tady?" ukázala dívenka na srdce kde měla vyrytý obrazec, nyní už z něj nekrvácela, byl zahojený a zčernalý, vypadal vlastně jako tetování.

„To je starodávná runa, patří ke složitému procesu tvého zrození," vysvětlil Abe, nedodal ale, že to byla runa zla. „Teď ale dost vyptávání, měla by ses převléknout a trochu si odpočinout, muselo to pro tebe být dnes náročné a já si ještě potřebuji něco zařídit," rozhodl, na odpověď už ale nečekal, pokynul jen na své poskoky, aby se o ni postarali a sám se vydal zpátky na to osudné místo. Musí si tam ještě něco zařídit. Ostatní udělali, jak Abe nařídil a odvedli holčičku do jejího nového pokoje, tam ji omyli a převlékli, následně ji uložili do postele, kde děvčátko ihned usnulo.

***

Hnědovlasý muž stále klečel v popelu domu, který ještě před několika hodinami obýval spolu se svou ženou a dcerou. V ruce svíral dýku, kterou daroval své ženě po svatbě. Byla zdobena zlatými ornamenty, které do ní nechala vyrýt jedna z čarodějnic, znamenaly ochranu a sílu pro jejího nositele. Tak proč neochránila je, proč je neochránil on?! Kvůli němu jsou teď obě pryč a už je nikdy neuvidí. O Abovi věděl ještě dřív, než na něj promluvil. 

„Přišel ses podívat, jak trpím?" uchechtl se muž.

„Ale no tak, za co mě máš Johne?" pronesl Abe ublíženě, hned ale pokračoval. „Vlastně máš pravdu, líbí se mi vidět, tě jak trpíš, ale to není ten hlavní důvod proč jsem tady". Přešel přímo vedle něj a rozhlížel se po spáleništi.

„Nezahrávej si se mnou, mohl bych tě klidně na místě zabít," zasyčel John.

„To bych být tebou nedělal, mám pro tebe velmi výhodnou dohodu," pronesl klidně.

„Jakou dohodu?" John byl naštvaný, měl ho zabít rovnou, a ne si tady s ním povídat, ale něco mu říkalo, že by si ho měl vyslechnout.

„Ten tvůj malý spratek pořád žije...teda, zatím," nadhodil Abe, to už stál ale John na nohou a namířil na něj dýku.

„Kde je? Co jsi jí udělal?"

„Neboj, je v pořádku, jen trochu unavená, ale kde je ti říct nemůžu, jak už jsem řekl předtím, mám pro tebe dohodu," hned na to pokračoval. „Nechám tu malou žít, slíbím ti, že se jí nic nestane a že vyroste v krásnou mladou ženu...ale! Na oplátku se mi ty vzdáš, obětuješ svůj život pro její, jednoduchá rovnice."

Nebyla to tak úplně pravda, ale to John nemohl vědět, chtěl jen, aby byla jeho dcerka v pořádku, nemohl teď, když zjistil, že žije, dovolit, aby ji zase ztratil, to radši umře on. 

„Souhlasím, ale Alex se nic nestane a ty ji necháš na pokoji!" zadíval se mu do očí.

„Platí!" usmál se Abe, na to John svěsil hlavu a předal mu svou dýku. Hned na to je oba pohltila tma.

***

Abe rozhodně svůj slib nedodržel, ne úplně. Alex se nic nestalo, byla v pořádku, živá a zdravá, jenže už z ní nebyla ta holčička jako dřív, byla někým jiným a na život před proměnou si nepamatovala. Taky ji rozhodně nenechal na pokoji, naopak, ubytoval ji přímo ve svém sídle a zakázal jí jej opouštět. Na každou dívčinu otázku, kde má rodiče a jestli vůbec nějaké má odpovídal vždy stejně a to, že byla stvořena a žádné rodiče nemá, jen jeho jako svého vůdce. John taky nedopadl tak jak bylo dohodnuto, alespoň on si myslel, že cílem dohody je jeho smrt, ale místo toho jej jen uvěznili ve sklepeních, mučili ho. Když se ptal na svoji holčičku nikdy mu nikdo neodpověděl. Netušil, co se s ní nakonec stalo, ale doufal, že alespoň tuhle část dohody Abe dodržel.

Dlouhé týdny po Johnovi jeho kamarádi pátrali, ale nikdy se jim nepodařilo najít alespoň nějakou stopu, kam mohl zmizet. Nakonec to po měsících hledání vzdali a usoudili, že i on již není mezi nimi. Na místě té strašné události postavili pomník na počest nejlepšímu lovci, co kdy žil, jeho ženě a plodu jejich velké zakázané lásky. Každým rokem v den toho neštěstí, se vždy sešli všichni lovci u jejich pomníku a pokládali k němu květiny a modlili se za zdraví a život vlastních rodin. Vypadalo to, že se nikdy nedozví, jak to skutečně skončilo se všemi členy rodiny O'Connorů, ale o pár let později se měli dozvědět pravdu, velmi krutou pravdu.