Mania - cesta z pekla

Trénink 1/2

Alexandra

Blížilo se odpoledne, doba, kdy jsem měla začít s Rose poprvé trénovat své schopnosti čarodějky. S Owenem jsem od události v lese nemluvila. Odmítala jsem se s ním bavit v autě a pak i doma. Několikrát se ze mě snažil dostat, co se stalo, ale já to s ním probírat nechtěla, nebyla to jeho věc a jen by do toho zbytečně strkal nos, hlavně jsem nechtěla, aby se to dozvěděli Robert s Lily. Večer, když mě Owen vysadil před domem, jsem sotva vlezla do dveří a už jsem měla Lil obmotanou kolem krku. Překvapilo mě to, nečekala jsem, že by po tom, co se stalo, se mnou vůbec promluvila, na tož aby mě objímala. Ještě chvíli jsme tam stály, já zkoprnělá a zmatená z celé té situace a Lil mačkající mě, jako by mě viděla naposledy. Nakonec jsem se uvolnila, nechala veškeré myšlenky odplout do koutu mé hlavy a objetí jsem jí opětovala. Když jsem následně zvedla hlavu, spatřila jsem Roba opírajícího se o zábradlí u schodiště. Ruce měl založené na prsou a ve tváři se mu zračila podivná směs dojetí a otcovské lásky. O to víc mě znovu zasáhla myšlenka, že jsem oběma málem ublížila. Odtáhla jsem se od Lil a pohled nasměrovala zpátky na ni. V očích měla slzy, které se pokoušela nenápadně setřít rukávem mikiny.

„Moc se omlouvám, nechtěla jsem...," začala jsem s omluvou, která by stejně nebyla vůbec dostačující vzhledem k předešlé situaci, ale Lil mě uprostřed věty přerušila. 

„Měli jsme o tebe strach, máš vůbec tušení, jak jsme šíleli, když jsi ráno zmizela a celý den se nevracela?" vyjela na mě a i přesto, že jinak vypadá jako malá roztomilá a neškodná panenka, někdo by z ní teď mohl mít docela strach. Měla jsem co dělat, abych se i přes vážnost situace nerozesmála, a když jsem se podívala na Roba, všimla jsem si, že i jemu cukají koutky. Proto jsem rychle zavřela oči, nadechla se a znovu vydechla, teprve pak jsem, už zase s vážným výrazem, přesunula pohled zpátky na Lil.

„Moc se omlouvám, potřebovala jsem jen být chvíli sama," vysvětlila jsem, ovšem o Rose a mé náhle se blížící smrti jsem neměla v plánu říct ani slovo, je lepší, když to nevědí.

„Už to víckrát nedělej!" zapíchla mi ukazováček do hrudi a se stále zamračeným výrazem odkráčela do obýváku.

„Brzy ji to přejde, měla o tebe strach," snažil se mě povzbudit Rob, když si všiml mého ztrápeného výrazu. Unaveně jsem se na něj usmála a prošla kolem něj po schodech do svého pokoje. Tu noc jsem toho znovu moc nenaspala. Krom obvyklé noční můry se mi ve snu neustále promítalo jedno místo hluboko v lese a ženský hlas nabádající mě abych ono místo našla. Zbytek večera jsem o tom místu přemýšlela, no, žádná spojitost ani konkrétní les, kde by se mohlo to místo nacházet, mě nenapadlo.

***

Rose byla jako velká voda, hned co přijela, vpadla ke mně do pokoje a násilím mě odtáhla do nejzadnější části místního parku. Prý, že díky splynutí s přírodou dokážu lépe rozvíjet a ovládat své magické schopnosti. Usadily jsme se tedy do trávy do tureckého sedu a já vyčkávala, až mi Rose naznačí, co mám dělat.

„Takže teď se hezky narovnej, ruce si polož na nohy a zavři oči," instruovala mě a já udělala přesně to, co řekla.

„Teď zhluboka dýchej. Je potřeba, aby ses uvolnila a vyčistila si hlavu," vnímala jsem dál její hlas. To se jí řekne, vyčistit hlavu, létalo mi v ní tolik myšlenek, že už jsem se v nich pomalu ani neorientovala.

„Teď vnímej jen energii, kterou ti předává příroda," pokračovala. Celé tohle byla blbost. Necítila jsem žádnou energii, takže buď se příroda rozhodla se mnou nepodělit, anebo se prostě vidění pletlo a já žádnou DNA čarodějky v krvi nemám. Rose už dál nemluvila nejspíš taky čerpala energii. A jelikož mi celá takhle situace přišla naprosto směšná, nevydržela jsem tak sedět dlouho. Proto jsem se po chvíli začala vrtět, a nakonec jsem i po očku sledovala, co dělá Rose.