Mania - cesta z pekla

Prozření 2/2

Owen

Nakonec jsem s Darrenem svolali schůzi hned na následující večer. Alex byla v lese už dost dlouhou dobu a kolem bylo až podezřelé ticho. Nebylo slyšet nic než mé kroky, jak jsem přecházel sem a tam. Několikrát jsem se chtěl vydat za ní, ale pak jsem si to hned zase rozmyslel. Cítil jsem, že něco není v pořádku, ale nebyl by úplně nejlepší nápad pustit se neohlášeně doprostřed lesa čarodějnic. Jen blázen by se tam pustil sám, pokud to tam nezná. Ten les byl zakletý, samotné čarodějky kolem něj vytvořily ochranou bariéru a každá nepovolaná osoba, která do něj vkročila, se v temnotě mezi stromy ztratila, a nakonec zemřela krutou, bolestivou smrtí. Alespoň tak mi to vyprávěla kdysi matka. Vyprávěla mi o čarodějkách a jejich léčivých schopnostech. O tom, že žijí v ústraní od lidí a ostatních bytostí a taky, že většina z nich není moc přátelských. Máma... chyběla mi ve chvílích, jako je tahle, kdy jsem potřeboval poradit, popostrčit kupředu, abych přišel na to, co je správné, kdy jsem si nevěděl rady a byl zmatený sám ze sebe, mi opravdu moc chyběla.

Po dalších několika nekonečných minutách jsem konečně uslyšel směrem z lesa kroky, a nakonec jsem mezi stromy i zahlédl postavu Alex. Nevypadala spokojeně, jak jsem předpokládal, ale naopak byla ještě zkroušenější než předtím. Tohle nebylo dobré. Tak trochu jsem předpokládal, že se dozvěděla to, co před chvílí já od Darrena, ale určitě to nebylo všechno, to jsem si byl jistý. Rose jí musela říct ještě něco, něco, co Alex hodně vykolejilo. V tichosti nasedla do auta a já ji následoval. Ještě než jsem nastartoval, zaletěl jsem směrem k ní pohledem, ale ona jako by tady ani nebyla. Dívala se z okna a myšlenkami byla úplně někde jinde. Chvíli jsme takhle jeli v tichosti, když jsem to nakonec nevydržel. 

„Takže...ehm...co ti...co ti Rose řekla? Dá se to nějak ovládat?" nedokázal jsem ani pořádně sestavit srozumitelnou větu. Alex mě ale vůbec nevnímala, nebo možná ani nechtěla vnímat. Pořád dál sledovala cestu a mně nevěnovala jediný pohled, vypadala zase jako by byla přítomná jen fyzicky, ale vnitřně byla někde hodně daleko. Zkoušel jsem ještě několikrát navázat hovor, ale marně. Proto jsem to nakonec vzdal, a tak jsme zbytek cesty jeli v tichosti. Nemělo smysl to dál zkoušet. Nakonec jsem Alex vysadil u nich doma. Beze slova jen vylezla z auta a zapadla do domu. Ještě chvíli jsem tam stál a díval se před sebe, ponořen sám do svých vlastních myšlenek. Zatřepal jsem hlavou. Nejlepší bude, když se teď prospíme. Potřebujeme to oba.