Mania - cesta z pekla

John O'Connor

Den po dívčiných patnáctých narozeninách se mohla konečně vydat na svůj první boj. Věděla, že nesmí zklamat, že musí být silná, a hlavně se nesmí ničeho zaleknout, jinak by přišli všechny její tréninky vniveč. Zklamala by nejen Andrewa, ale i samu sebe, nemluvě o tom, že kdyby selhala, Andrew by ji zabil. I přes veškeré obavy se těšila. Oblékla si své bojové oblečení, a nakonec si připravila i zbraně, které dostala ke svým narozeninám. Pak se vydala se skupinou asi dvaceti mužů do nedalekého lesa. Měli za úkol nejen zabít nepřítele, ale i zajistit nováčky do jejich řad. Hlavním cílem akce, ale bylo zjistit, jak moc silná Alex je, jak daleko pokročila ve výcviku a jestli je ona tou dívkou z proroctví. Dívka se držela uprostřed vytvořené formace a pomalu i s ostatními postupovala hlouběji do lesa. Vycítila to chvilku dřív než ostatní, že tady nejsou sami, a že nepřítel se k nim neskutečně rychle blíží. Nakonec na ně z každé ze stran vyběhli lovci a pustili se do nich hlava nehlava. Alex se však nezalekla, nenechala se vyvést z míry a s chladnou hlavou sáhla po svých dvou nových mečích. Pak už se jen rozběhla ke skupině lovců, kteří byli nejblíž k ní. Byla silná, útočila nepřetržitě tak, že jim ani pomalu nedávala šanci útoky vracet. Lovci, který s ní zrovna zápasil, nejdříve nepřišla ničím jiná. Jenže pak se jí zadíval do očí. Měla nyní svou původní smaragdově zelenou barvu. Lovec tomu nejdříve nechtěl věřit, ale pak tam uviděl tu podobu. V jejích očích zahlédl svého zesnulého kamaráda a jeho dcerku. Takže holčička nakonec přežila. Jenže osud si pro ni přichystal krutý život. Už to nebyla ta hodná, milá dívenka, nyní z ní byla bezcitná bojovnice, vražedkyně, démon! 

„Alex...," zkusil ji oslovit, což dívku mírně zarazilo, ale nenechala se rozptýlit a dál sázela jeden útok za druhým. 

„Odkud znáš mé jméno?" zavrčela na něj, musela trochu zvýšit hlas, jelikož přes všudypřítomný boj a hluk bylo těžké ji slyšet.

„Znal jsem tvé rodiče," odpověděl jí muž.

„Lžeš, já nemám rodiče!" osočila ho.

„Pravda, teď už ne, oba totiž zemřeli, ale měla jsi je," zkusil na ni znovu promluvit muž. Doufal, že když jí připomene, čím byla, bude možné jí třeba zachránit, že ještě bude možné strašlivou část proroctví odvrátit

„Lžeš, pořád jen lžeš!" křičela na něj Alex. Ihned na to udělala další výpad, který tentokrát přesně zasáhl cíl a tím bylo mužovo srdce. Dívka necítila nic, vůbec nic při pohledu na umírajícího muže. Od té doby se z ní stala nejlepší bojovnice, která svou krutostí překonala kdejakého démona.

***

Uběhlo pár let a za tu dobu se Alex v boji jen zdokonalovala, po několika prvotních bojích se naučila využívat i svou temnou sílu, což byla ohnivá koule. Naučila se také ovládat svůj vztek a změnu barvy očí, která s tím souvisela. Používala ji převážně na zastrašování a když chtěla použít větší množství síly. Od té osudné noci, kdy zabila svého prvního lovce začala dívka trochu pátrat. Po tom, kdo vlastně je, a jak se tady vzala, kde přišla ke svým schopnostem, a hlavně o proroctví, které měl Andrew v kanceláři. Blížili se Alexiny osmnácté narozeniny a Andrew předpokládal, že to je ono magické číslo, o kterém se píše v proroctví a že v ten den, se skutečně projeví její obrovská síla a on bude již brzo vládnout světu. Proto také trval, aby Alex trénovala dvakrát tvrději než jindy. Z toho důvodu také chodil častěji do sklepení, kde věznil jejího otce Johna. Čím blíže ten den jejich narozenin, tím více se obával, že se něco stane, cítil v kostech, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Už několikrát ho totiž Alex přistihla, jak se plíží do sklepení a na její otázku co tam dělá, ji vždy jen odsekl, že to není její starost. Věděl, že to dívku neuspokojí a brzy začne pátrat. Proto se rozhodl, že dnes skoncuje se skrýváním a Johna zabije. Jenže to netušil, že dívka již několikrát pátrací akci podnikla a muže uvězněného ve sklepení našla, věděla, že je to lovec a nepřišel jí nijak důležitý, jenže proč by ho jinak Andrew věznil. Věděl snad nějaké informace, které by jim pomohly vyhrát? Ten večer to již nevydržela a vydala se do sklepení znovu. Obešla hlídku a nejdříve se ukryla za sloupem, zpoza kterého muže vždy sledovala. Jenže tentokrát jí to nestačilo, rozhodla se muže konfrontovat. Vyšla tedy ze svého úkrytu a došla až před jeho celu. Muž seděl na zemi, zády opřený o zeď cely, nohy skrčené u sebe. Celou dobu se díval do země. Byl strhaný a na celém těle měl jizvy a modřiny z toho, jak ho každý den mučili. Vypadal zničeně a zamyšleně.