Mania - cesta z pekla

První střet 1/2

Alexandra

Ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako hodiny. Připravila jsem si svou jedinou zbraň, kterou jsem měla zrovna po ruce, vycítila jsem okamžik, kdy se chystal zaútočit a v tu chvíli jsem se otočila a vrhla po něm již připravenou ohnivou kouli, která ho odhodila zpátky na jeho skříňku, ušklíbla jsem se, ale to už on po mě na oplátku hodil svoji dýku a já se stihla vyhnout jen tak tak, že se mi nakonec zabodla do skříňky těsně vedle hlavy. Kluk si pro sebe cosi zamumlal a než jsem se stihla vzpamatovat, už mě držel pod krkem a přitlačil mě víc k mojí skříňce. Musím uznat, že má fakt sílu.

„Jak vůbec můžeš být tak hloupá a ukázat se tady," zasyčel na mě ten kluk s pohledem pevně upřeným do mých očí a ruku kolem mého krku víc stiskl.

„Myslím, že jediný hlupák jsi tady ty, být tebou tak si se mnou nezahrávám," ušklíbla jsem se na něj.

„Ty asi nevíš, s kým máš tu čest co? Zabil jsem už několik z vás a ty budeš další!" zavrčel a ruku stiskl tak silně, až jsem se zajíkla. Přece se nenechám zabít tímhle idiotem první školní den, když už jsem tak blízko cíle zamračila jsem se. Obhlédla jsem situaci, jelikož mě při škrcení vyzdvihl docela vysoko měla jsem teď nohy docela blízko jeho břicha, následně jsem mu do něj udeřila kolenem, což nečekal a stisk mírně povolil, toho jsem využila, odrazila jsem se od skříňky a uštědřila jsem mu další ránu přičemž se mi podařilo ho srazit k zemi. Rychle jsem vzala jeho dýku a přiložila mu ji ke krku.

„Teď mě poslouchej ty idiote, nemám v plánu tě zabít, ani nemám v plánu nechat zabít sebe, takže ty si nebudeš všímat mě a já si nebudu všímat tebe jasné?" zavrčela jsem na něho a ten idiot se místo odpovědi rozesmál. „Co je tady sakra k smíchu?" Byla jsem už vážně vytočená.

„Přemýšlím, jestli jsi tak hloupá, nebo to myslíš vážně, "smál se pořád, jenže když si všiml mého pozdvihnutého obočí, zvážněl. „Nikdy tě nenechám na pokoji, rozumíš, ani jeden z vás si nezaslouží zůstat na živu a já se postarám abyste všichni do jednoho padli," v očích měl takovou nenávist, jakou jsem kdysi měla i já sama, když jsem se JEMU předtím, než si podepsal ortel smrti, dívala do očí.

„Podívej, s tímhle vším s tebou naprosto souhlasím, ale teď na tohle vážně nemám čas, takže si seber tenhle nožík a dej mi laskavě pokoj," hodila jsem po něm dýku a zamířila jsem si to do učebny, kde měla být první přednáška dřív, než se stihl vzpamatovat. Poslední, co jsem viděla, než jsem zašla za roh chodby, byl jeho překvapený výraz.

***

První přednášku jsme měli historii umění, profesorka naštěstí v učebně ještě nebyla, když jsem tam vpadla. Pohledem jsem vyhledala Kate, což nebylo tak těžké, protože na mě usilovně mávala ze zadní řady. Přesunula jsem se tedy potichu na místo vedle ní a vytáhla jsem si na stůl svůj poznámkový blok.

„Panebože, Alex, co se ti to stalo?" vyjekla Kate, jednou rukou si zakryla ústa a druhou ukázala na moji ruku. Nejdřív jsem nechápala, o co jde, ale pak jsem si všimla že mám na levé ruce menší řeznou ránu, sakra, to se muselo stát při rvačce s tím idiotem, ani jsem si nevšimla, že by mě zasáhl.

„Ehm..." začala jsem. „Já... jen jsem se asi řízla o ostrou hranu skříňky, ani to nebolí," nervózně jsem se zasmála a pohled jsem nechávala sklopený. Výborně, Alex, to bylo vážně věruhodné vysvětlení. Jelikož bylo delší dobu ticho, zvedla jsem svůj pohled zpátky na Kate, ta se na mě ještě chvíli nedůvěřivě dívala s povytaženým obočím, nakonec ale jen zakroutila hlavou.

„Měla by sis to vyčistit a obvázat," spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to nechala být a dál se mě nevyptávala, nemám totiž vůbec tušení, jak bych ji to vysvětlila.

„Jasně, neboj, hned další přestávku to udělám," usmála jsem se na ni. Ta holka se mi vážně začíná čím dál tím víc líbit. Než stihla kterákoliv z nás ještě něco dodat, vtrhla do učebny profesorka a začala s výkladem.

Zbytek dne probíhal celkem dobře, s Kate jsme se docela sblížily a dost jsme si popovídaly, dokonce i s výběrem předmětů a jejich přednáškami jsem byla spokojená. Nakonec byl po zbytek dne pokoj i od toho idiota, po tom incidentu u skříněk už jsem ho vůbec nepotkala. Hned po skončení přednášek jsme zamířili s Kate a mou již ošetřenou rukou na oběd. Mají tady obrovskou jídelnu vybavenou jak kulatými jídelními stoly pro místní elitu školy, tak boxy ve kterých se většinou schovávali outsideři. Jídelna byla z jedné části prosklená, takže z ní byl nádherný výhled na školní park. Postavily jsme se s Kate do fronty na jídlo a zrovna jsem jí vykládala historku z léta, kdy se mě Rob snažil naučit surfovat, když se zamnou ozval překvapený hlas.

„Ty tady vážně ještě jsi," bylo to spíš konstatování než otázka, ale víc mě udivilo, že ho to překvapuje. 

Otočila jsme se tedy za majitelem toho hlasu a tentokrát už jsem si ho konečně mohla víc prohlédnout. Jediné, co jsem si totiž z rána pamatovala byly modré oči. Přede mnou stál vysoký kluk, postavu měl hodně vysportovanou, nejspíš z boje a tréninku, pod šedým tričkem se mu rýsovaly svaly. Pokračovala jsem s pohledem výš a všimla si jeho pokřiveného úsměvu, věděl moc dobře, že si ho prohlížím, ale bylo mi to jedno. Přes jeho krásně tvarované rty jsem se dostala k očím, které už jsem znala z rána, a nakonec vlasy, které měl tmavě hnědé a krátce střižené. Nebýt tím, čím je a kdyby se nechoval jako idiot, možná bych si i dala říct. Ano, nikdy jsem s žádným klukem nechodila, to ale neznamená, že jsem nikdy s žádným nespala, nebyla jsem žádný svatoušek.

„Už ses dost pokochala? Mám pro tebe ale špatnou zprávu, nech si zajít chuť," vytrhl mě z přemýšlení jeho hluboký hlas, na rtech mu hrál pořád ten pokřivený úsměv, ale v jeho očích planula nenávist.

„Ne díky, nejsi můj typ," usmála jsem se na něj mile a všimla jsem si, že kluk, co stojí vedle něj, se snaží zadržovat smích. „Takže jsem ráda, že jsme si to ujasnili a teď jestli dovolíš, ráda bych se naobědvala," pokračovala jsem a na znamení toho, že už se s ním nemám o čem bavit, jsem se k němu otočila zády, vzala jsem svůj tác s jídlem a zamířila k jednomu z volných boxů v rohu místnosti. 

Když jsem se pak podívala jeho směrem, pořád tam stál se zmateným pohledem a jeho kamarád ho s úsměvem plácal po rameni. Hned na to se v mém zorném poli objevila Kate, která na mě kulila oči tak, že jsem chvíli měla strach, aby jí nevypadly.

„Děje se něco?" zeptala jsem se jí, když už chvíli seděla bez hnutí a pořád na mě zírala.

„Víš, kdo to byl?" zeptala se.

„Idiot," odpověděla jsem nevzrušeně a nacpala si do pusy další hranolku, na to Kate zavrtěla hlavou a naklonila se ke mně blíž:

„To byl Owen, Owen Wiliams, nejkrásnější a nejžádanější kluk na škole," chrlila ze sebe.

„No a co já s tím?" zeptala jsem se.

„Mluvil s tebou nejkrásnější kluk na škole, určitě po tobě jede, haló prober se," zatřepala se mnou Kate a dívala se na mě jako bych jí právě řekla, že jsem pošahaný psychopat.

„Podívej, mě žádný Iwen...," 

„Owen," přerušila mě. 

„Dobře...mě žádný Owen nezajímá, je to jen idiot co si honí ego a navíc vím jistě, že po mně nejede, ten mě přímo nesnáší," a chce mě zabít, ale to už jsem jí neřekla, ten kluk je pošuk, a i když je fakt docela sexy, nemám v plánu si s ním něco začínat, spíš se od něj hodlám držet hodně daleko, než se jednomu z nás něco stane.

„Jak myslíš, ale já ti říkám, na stopro vím, že po tobě jede," dodala ještě a svou myšlenku potvrdila spikleneckým mrknutím.