Mania - cesta z pekla

Velká bitva 2/2

Owen

Následující tři dny jsme přitvrdili v tréninku. Hned po tom, co se stalo na plese, jsem svolal zasedání, kde jsme probírali strategii pro nadcházející bitvu. Už nám nezbývalo moc času a pořád nás bylo hrozně málo. Trénovali jsme každý den od rána až do večera, dokud nebyli všichni vyčerpaní. Bylo to nutné, krátil se nám čas. S otcem jsme vymýšleli nejrůznější druhy útoku, už jen kvůli našemu malému počtu to bylo velmi komplikované. Potřebovali jsme pokrýt celý park, mít několik lidí v záloze, jenže jsme si museli vystačit s tím co jsme měli. Dny ubíhaly rychle a krvavý měsíc pomalu dorůstal do úplňku.

V ten rozhodující den jsme byli všichni nervózní. Podařilo se nám sehnat ještě dostatek lovců, a to jen díky mému strýci Mattovi, který je k nám dovedl. Taktika byla nakonec taková, že lovci spolu se ukryjí v parku mezi stromy, každá skupina na jedné straně, tak aby obklíčili místo odkud se vynořují démoni nejčastěji. To jsme předpokládali, že je jejich vstupní bod. My ostatní půjdeme hlavní cestou vstříc Andrewovi a jeho armádě. Pak to všechno vypukne.

Ten den jsem už od rána nevěděl, jak se chovat. Mohl to být můj poslední den, mohl jsem umřít, a přesto jsem byl překvapivě klidný. Otec byl celý den zavřený v pracovně, nejspíš se nějak po svém vypořádával s nadcházející válkou a našim blízkým koncem. A dost! Nesmím takhle myslet! Přece jsme ještě neumřeli a pokud budeme držet při sobě tak nad nimi můžeme pořád ještě vyhrát. Jenže někde v hloubi duše jsem věděl, že to dnes budou jen obrovská jatka, která ať už skončí jakkoliv, zanechají v každém z nás obrovský šrám. Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel, jak rychle jsme od celkem poklidného života dospěli k bodu, kdy se připravujeme na smrt. Bylo to až komické. Ani jsem nepostřehl, že jsem si otevřel krabici, ve které jsem si od dětství schovával pro mě důležité věci. Měl jsem tam několik fotek mě, Darrena a Leeho, když nám bylo pět a hrávali jsme si spolu v parku. Na dalších jsme byli vyfoceni při našem prvním dnu ve škole nebo když jsme společně slavili maturitu. Jenže teď jsem neměl v úmyslu ponořit se do nostalgie a prohlížet si staré fotky. Jediné, co jsem v té krabici hledal, leželo až na úplném spodu. Byl to matčin zlatý řetízek. S ručně zdobeným přívěškem. Byly na něm vyřezávané větve stromu, které se na spodu pojily do širokého kmenu. Máma ho dostala, když se s tátou poznali. Znamenal pro ni pevné rodinné pouto. Schoval jsem si ho jako vzpomínku na ni a jako připomínku slibu, který jsem ji na pohřbu dal. Ani otec nevěděl o tom, že ho mám. Celou dobu jsem ho měl schovaný na dně krabice se vzpomínkami ve svém pokoji a vždycky, když mi bylo nejhůř, jsem ho vytáhl a vzpomínal na ni. I teď jsem ho držel v ruce a přemýšlel nad tím, že mi pořád moc chybí. Jenže tohle tentokrát nebyl důvod, proč jsem jej vytáhl, alespoň ne ten hlavní. Chtěl jsem ho dnes darovat osobě, která mi mámu v některých chvílích připomínala. Osoba, která mi za poslední měsíce přirostla k srdci. Věděl jsem, že jedině ona může mít tu čest řetízek nosit, protože ačkoliv bych nikdy nevěřil, že to někdy řeknu, je ta nejstatečnější a nejsrdečnější osoba na světě.

Seděl jsem takhle v pokoji ještě několik hodin, když už byl čas vyrazit. Zastrčil jsem tedy řetízek do kapsy svých džínů, oblékl si koženou bundu, zastrčil svůj meč do opasku a vydal jsem se na místo srazu. Když jsme dorazili do parku, bylo všude kolem podezřelé ticho a klid. Centrum bylo rozsáhlé, ale z větší části obklopené stromy. Už jsem si pomalu začínali myslet, že se ten démon spletl, ale v té chvíli se začali objevovat mezi stromy první démoni, mezi nimiž jsme zahlédli i Shauna. Jako poslední pak z temnoty vystoupil Andrew. Byl to vysoký a postarší snědý muž. Usmíval se jako dítě, které dostalo novou hračku.

„Tak se zase shledáváme, Alexandro, jen jsem původně očekával, že až nastane tento den, ty budeš stát na mé straně," ušklíbl se.

„Nikdy! Dnes to spolu skoncujeme!" zavrčela na něj.