Svedená

5.

Vasey

Celý víkend jsem nezamhouřila oka. A nebylo to,  že bych snad měla mít kocovinu z páteční oslavičky.

Jen jsem hleděla do stropu a netušila co si myslet. Každá jiná by byla vyklepaná z pokusu o znásilnění a nevytáhla by paty z domu nejmíň měsíc, ale já? 

Toho kokota jsem téměř neřešila. Jediný, koho jsem měla v tu chvíli v hlavě, byla ona. Nechápala jsem vůbec nic. Proč tam byla? Proč mě zachránila? A vůbec, kde se tam tak rychle vzala?

Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit. Po zbytek víkendu jsem nedělala nic jiného, než že jsem pouze seděla na svém parapetě s čajem a pozorovala buď kolemjdoucí lidi nebo jen padající vločky.

Milovala jsem to, obvykle u toho poslouchám písničky a nemyslím absolutně na nic. Ale teď jsem měla hlavu jen plnou otázek a myšlenek tak, že se mi zcela zkřížily v hlavě.

,,Sakra.." proklela jsem sama sebe a zvedla se. Odhodila jsem chlupatou deku a vydala se bosky do přízemí. 

Byla neděle a táta byl i tak ve firmě. Pracoval totiž každý den, tedy kromě Vánoc. A snažil se i na mé narozeniny udělat volno, ale nevyšlo to. Nezazlívala jsem mu to, musel vše zastávat sám. 

Bylo kolem tří hodin odpoledne a stejně jsem od rána nic nejedla. Opravdu jsem neměla moc chuť a náladu něco dělat. 

Všude bylo ticho, jen jsem se tupě rozhlížela kolem. Obvykle tu byla máma a hrály jsme třeba karty nebo se bavily snad o čemkoliv. Táta koukal na telku a občas se nám vysmál se slovy "Vaše problémy bych chtěl mít".

Takhle jsme trávili nedělní odpoledne a večery. Bylo to normální, tedy do té nehody, kdy se nám všem obrátil život vzhůru nohama.

Považovala jsem nás za dokonalou a naprosto úžasnou rodinu. Byla jsem spokojená s tím, jak to bylo. Většina se rozváděla, ale mí rodiče byli šťastní. Proč jim to musel vzít nějaký blbeček v opilosti?

Hlasitě jsem si oddychla a upila přímo z krabicového džusu. Nakonec jsem usoudila, že si raději zase zalezu do postele a budu se snažit to všechno zaspat...

---

,,Kdepak ses v pátek vypařila?" ozvalo se za mými zády, sotva jsem ihned vykročila z první hodiny na chodbu. 

,,Nikam.." odbyla jsem Rainu, ale ona mě zastavila. ,,Musela jsem jet domů" snažila jsem se dál, ale naštěstí se v tom už dál nějak moc nehrabala.

,,Ale je vůbec úspěch, že jsi přišla a pobyla tam do těch devíti nebo kolika" zazubila se spokojeně. 

,,To chceš, abych zase s tebou chodila na každou party v okolí?" zajímala jsem se otráveně a dávala jsem jí to jasně najevo. Stejně mě na modro obarvená dívka nenechala v klidu.

,,Nee, každou ne. Ale už jsi byla u mě, i to je krok kupředu" drkla do mě a já se jen škodolibě usmála. Byla fajn, když teda nebyla nalitá nebo se svými povedenými přáteli.

,,Nechceš někam vyrazit? Na kafe, nebo tak?" vypadlo z ní a já měla na jazyku okamžitou odpověď- ne. Ale pak jsem si řekla, proč stále ne?

,,Jo,.. co třeba zítra?" usmála jsem se a ona mi to oplatila. ,,Dobře, tak se ještě domluvíme. Musím zajít ještě něco vyřídit, tak se uvidíme na hodině" mávla mi a už si šla zase svou cestou. 

Pokračovala jsem do přírodovědné učebny. Chemie byla jedním z mých nejoblíbenějších předmětů, i když to mnozí odsuzovali.

Sáhla jsem do skřínky pro své učebnice, když v tom se kdosi opřel o zeď vedle mne. Nevnímala jsem to, nemyslela jsem si totiž, že se mne to týká. Se mnou totiž nikdo nikdy nemluví, kromě Rainy.

Jakmile jsem zabouchla dveře od skřínky, spatřila jsem její tvář. Koutky úst jí cukaly do letmého úsměvu a modré pronikavé oči mě zvědavě pozorovaly. ,,Eh.. Ahoj?" dostala jsem ze sebe a měla si chuť dát přes hubu. 

,,Ahojky, jakpak se máš?" optala se Kathryn a já si ji nechápavě prohlédla. ,,Po tom pátku.." dodala s úsměvem.

,,Jo aha.. V pohodě já jen.." zamyslela jsem se. ,,Kde ses tam vzala?" neubránila jsem se té otázce. Byla jsem naprosto zaskočená její přítomností.

,,Jacksona s Peterem tady zná každý. Ty jejich úlety.." prohodila blondýnka a já si ji nechápavě prohlédla.

,,Jeden hraje opilého a druhý zachraňuje. Pak buď dívka chce sama nebo ne a ty nevypadáš jako někdo, kdo by do toho šel" ušklíbla se troufale a sjela si mě pohledem.

,,Ou.." vydechla jsem jen. ,,Takže jsem jim skočila na trik, hezký" zamračila jsem se a zabouchla skřínku. 

,,Jo a promiň, zapomněla jsem ti před tím poděkovat" prohodila jsem. ,,Takže díky" dodala jsem nevinně a ona se zasmála. 

,,Kdykoliv" mrkla na mě. Chtěla jsem ještě něco říct, ale vzala mi veškerou mou slovní zásobu. Nějakou chvilku si mne prohlížela s troufalým úsměvem na rtech, ale pak se vydala pryč.

 ,,Kdykoliv?" podivila jsem se tiše spíš pro sebe.

Jen jsem se za ní dlouho dívala. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že byla vlastně tady úplně sama. Nikde okolo nebyl nikdo z jejích věčných doprovodů a vysoce postavených přátel školy. 

Nikdy jsem ji ještě neviděla samotnou, tak proč teď? A proč za mnou vůbec přišla? A co myslela tím, kdykoliv? Místo, aby mi odpověděla na otázky, přivodila mi ještě mnohem víc složitější a nevysvětlitelnější. 

Z mého zamyšlení mne vytrhnul zvonek, který i tak jsem skoro přeslechla. Zděsila jsem se a okamžitě bez přemýšlení hodně rychle rozeběhla přesně opačným směrem, než původně Kathryn Nemec...