Svedená

18.

Vasey

Se Sárou jsme se rozdělily na cestě ze školy, kdy ona mířila ještě do města. Povídala o jakémsi srazu ze základky.

Úterý odpoledne, většina lidí byla ještě v práci či škole a tak ulice zely prázdnotou. Nám poslední hodina odpadla, díky přípravám na zítřek. Za což jsem byla ráda. O 45 minut méně v onom blázinci.

Rozhodla jsem se jít pěšky s tím, že budu přemýšlet nad vším. Nad otcem, olympiádou, jarmarkem, ale hlavně nad osobou, která mne má omotanou okolo prstu.

Stále jsem nechápala, jak mohla zjistit, že já jsem ta jiná. Že ji neodmítnu. Ani já to totiž nevěděla.

Nakonec jsem se rozhodla projít seznam od třídního učitele. Pekla jsem ráda, ale ne v takovém množství. A většinu z toho jsem v životě ani nedělala. Naštěstí jsem na to měla celý příští týden, dalo by se říct.

Byla jsem zcela zabraná do cukroví, že jsem si nevšimla člověka, který se ke mně ze zadu velmi rychle blížil. Objal mne kolem boků a tak zastavil můj krok.

Leknutím jsem sebou prudce trhla a otočila se. K mému udivení jsem spatřila blondýnku s nádhernými nekonečnými oceány na místo očí.

,,Ahoj.." obmotala mi Kate paži okolo té mé a tak jsme kráčely vedle sebe jako by nic. Nechápala jsem to.

,,A-ahoj" dostala jsem ze sebe akorát.

,,Proč jsi vždycky tak zaskočená?" zasmála se a narážela prakticky na všechny naše předešlé setkání.

,,Nevím.." zamyslela jsem se nad tím.

,,Neříkala jsi něco o tajnostech?" napadlo mě najednou a ona mi věnovala jedině úšklebek.

,,Na tomhle konci města? Většina ze školy tráví čas teď momentálně v centru,..." vyřkla bezstarostně. ,,..ne jako ty, která jde hned domů" vyčetla mi z ironie a já si ji přeměřila netečným pohledem.

,,To není pravda.." snažila jsem se bránit, ale Kathryn jen zvedla pobaveně obočí.

,,Tak fajn je.." uznala jsem a ona se vítězně zazubila.

,,Copak to máš?" kývla ke kusu papíru v mé ruce.

,,Ehm no, práci navíc.." sykla jsem naštvaně a ona si mne nechápavě prohlédla.

,,Máme na starost Jarmark" vysvětlila jsem a ona se zasmála.

,,No tak to máš asi štěstí. My pořádáme vánoční večírek" odvětila.

,,Vánoční večírek? To je nějaká novinka" nikdy se nic takového nepořádalo.

,,Bude to v pátek večer, poslední den školy. Pozvání jsou všichni ze školy a blízcí" povídala dál.

,,Všichni blízcí asi ne co?" ušklíbla jsem se, narážejíc na její druhou osobnost. 

,,By nestálo za to, nemohla bych být sama sebou" posmutněla. ,,A já jsem s váma jen sama sebou"

,,Když budeš taková jakou tě chtějí ostatní, jen jim dáváš moc nad sebou" řekla jsem a ona opět vzhlédla.

,,A to máš odkud?" nechápala, ale věděla, že je to pravda.

,,Mamka.." odpověděla jsem jen tiše a pak už nic neříkala.

,,No a ty jdeš kam?" napadlo mě vůbec najednou. ,,Jen mi děláš doprovod?" podotkla jsem, jelikož její domov nebo zmíněné centrum bylo zcela opačným směrem, než kterým jsme mířily.

,,Řekla jsem si, že budu dělat osamocené slečně v domě společnost" vyplázla na mě jazyk a já se usmála. Zahřálo mě to u srdce...

---

,,A to všechno jako budeš dělat?" optala se nechápavě, když si pročetla seznam cukroví a dalších blbostí na přípravu.

,,Všechno ne,... ale většinu" pokrčila jsem rameny, když jsem jí dělala kafe a sobě kakao.

,,Bych ti s tím pomohla, v kuchyni jsem celkem zručná" pochlubila se.

,,Opravdu? Se divím že na takové věci nemáte služky nebo tak něco" provokovala jsem ji a ušklíbla se.

,,No to jo, ale jen když je nějaká návštěva, jednání a tak podobně. Jinak vařím já nebo mamka. Ségra vařit neumí" uchechtla se.  ,,A já to myslela vážně s tou pomocí" dodala už vážně.

,,Budu moc ráda, děkuju" přikývla jsem a schovala si věci ze stolu na zítřejší olympiádu do batohu, nesměla jsem na nic zapomenout.

,,Neřekla bych do tebe, že jsi tak zapálená do vědy" zamyslela se a prohlížela si mne.

,,Chci chemii i dál studovat" prohodila jsem a vrátila se k varné konvici, která před malým okamžikem cvakla.

,,Co chceš vlastně dělat ty?" napadlo mne najednou.

,,Táta už mi schovává místo ve správní radě jeho firmy. Ale máma zas chce, abych vedla její módní salon. Takže netuším, obojí je zajímavé. Ale určitě budu podnikat" pokrčila rameny, jako by to snad byla samozřejmost.

,,A to doopravdy chceš?" zalila jsem její hrníček s kávou, popadla svůj a usadila se s ní na pohovce. 

,,Nevím,.." špitla. ,,Jako malá jsem chtěla být uklízečka a dělat svět lepší" rozzářila se najednou a já měla chuť se smát ale i brečet. Byla úžasná.

,,Já chtěla být kosmonaut" zamyslela jsem se nad tím, že bych to nejspíš chtěla i nyní. 

,,Létat daleko odsud a dívat se na lidi, jak jsou malincí" pokračovala jsem a ona si mne zaujatě prohlížela. Pak si mne ale prudce přitáhla k sobě.

,,Jsi roztomilá" prohodila a já cítila, jak se mi rudá barva hrne do tváří. 

,,Dneska půjdu dřív, než za tmy. Musím se sbalit.." oddychla si najednou a já nechápala. 

,,Jak to? Kam jedeš?" byla jsem zvědavá. 

,,Máma jede do Japonska, tak mě bere sebou do neděle"  odpověděla docela smutně. ,,Těším se, ale.. budeš mi chybět" šeptla.

,,Je to jen pár dní" políbila jsem ji letmo na líce. 

,,Bude věčnost" zamračila se a natáhla pro svůj hrníček. Jeho okraj přiložila ke rtům a upila. K mému překvapení však tvář zkroutila do otrávené grimasy. 

,,Coje?" vyhrkla jsem. ,,Spálila ses?"

,,Nedala jsi mi tam cukr" otřepala se a já se dala do smíchu...