Svedená

21.

Vasey

Ráno asi v pět mi zvonil hlasitě telefon. Nejdříve jsem jej vnímala jen malinko a později už mě ohlušoval. 

,,Kdo co chce tak ráno..?!" nadávala jsem jen do té chvíle, než se mi dostal do rukou a spatřila jsem jméno. 

Celým mým tělem projel pocit štěstí a radosti. Bez váhání jsem hovor vzala a se zavřenýma očima se usmívala. Ještě jsem téměř spala.

,,Dobré ráno" zachraptěla jsem a z druhé strany se ozval slabý smích. 

,,No dobré ráno ospalče! Tobě trvá půl hodiny než zvedneš telefon" Kathryn. Jen jsem ji měla před očima, ten její úšklebek byl nezapomenutelný.

,,Vždyť je.." koukla jsem letmo na noční stolek a hodiny. ,,Pět. Proč tak brzy vstávat?" nechápala jsem, téměř jsem netušila, co říkám.

,,Já mám ale devět večer krásko" podotkla a já se plácla do čela. 

,,Japonsko.. tak daleko a takový posun? Opravdu?" oddychla jsem si a posadila se.

,,A ty že chodíš na gymnázium?" zasmála se mi. ,,No každopádně.. Už jsem na letišti" 

,,Hmm a kdypak se vracíš do normální civilizace s normálním časem?" zajímala jsem se zvědavě a popichovala ji tím.

,,Pro tebe dnes ve dvě odpoledne. Pro mě no před sedmi hodinama" vracela mi to. 

,,Stop stop, moc matiky!" zarazila jsem ji a ona se dala do veselého smíchu. Ten bych chtěla slýchat každé ráno.

,,Mohla bys přijít k nám? Dneska?" optala se opatrně. 

,,Jasnačka a kdy?" neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu a srdce mi bušilo jako o závod s koněm na dráze. Tak nadšená jsem byla, že ji znovu uvidím.

,,Co takhle před třema hodinama?" vyřkla a já si hlasitě oddychla. 

,,No dobře, v šest u mě, ju?" přeložila mi to do normálního jazyka. Měla to zajímavé, mohla ten den prakticky zažít dvakrát. 

,,Dobře, přijdu, krásný let a použijte pásy slečno" napodobila jsem hlas letušky. 

,,Samozřejmě. Pa Vasey" 

,,Pa Kath" dodala jsem a následně zavěsila. Padla jsem znovu mezi polštáře. Celá jsem se rozplývala a nemohla se dočkat večera...

---

,,Vítám tě před třema hodinama!" zněl její veselý výskot hned ve dveřích a já se jen ušklíbla. ,,Ty jsi ale fakt.." zabouchla za mnou obrovské sněhově bílé dveře a pevně mě objala.

,,Lindsey?! Přišla Vasey!" křikla do domu a nahoře nad schody se objevila má známá řidička. 

,,Ahoj" pozdravila jsem ji s úsměvem.

,,Čáu! Jasně, však my jedeme stejně pryč" pokrčila jen rameny a zase někde zmizela. Nemohla jsem přeslechnout cizí mužský hlas.

,,Jede za rodičema přítele. Měla bys ji vidět, jak je vždycky nesvá" řekla tiše a vyplázla jazyk. Byla veselá, tak neuvěřitelně moc mi to chybělo.

,,Půjdeme nahoru" kývla ke schodům a tak jsem ji už jen následovala. 

,,A mamka zůstala v Japonsku, táta je zas někde bůh ví kde" povídala dál. 

,,Takže tu budeš sama?" žasla jsem. Asi bych měla strach v tom jejich nekonečně velkém domě. Ikdyž já sama u nás taky jsem teď stále. Vzpomněla jsem si na tátu a také to, že se mi vůbec neozývá.

,,Jasný. Mívám často dům pro sebe. Občas přijde někdo z party nebo táák!" otevřela dveře od svého pokoje, který jsem už znala a vtáhla mě dovnitř. 

Co jsem nečekala, bylo to, co udělala následně. Zabouchla za mnou a přitiskla mě k nim. Staré dřevo za mými zády jen slabě zavrzalo. 

Její tvář byla velmi blízko, vše uvnitř mne se stáhlo tak rychle, že jsem zapomněla i dýchat. 

,,Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla" šeptla mi do ucha a já byla napnutá jako tětiva u luku. 

Poté se přisála na mé rty a jediné, jež jsem pociťovala, byli motýlci uvnitř mne, jak narážejí do stěn mého břicha. Její sametové rty přesně zapadaly do těch mých.

Dovolila jsem si jí svou dlaní vjet do blonďatých vlasů a trochu se uvolnit. Stále mi to přišlo tak neuvěřitelné.

Po chvíli se odtáhla a ještě mě líbla letmo na nos. Musela jsem se zasmát, přesto jsem pak prudce zalapala po dechu.

,,Tak jaké bylo Japonsko?" optala jsem se zvědavě..