Svedená

36.

Vasey

,,Přesně tak jak to máš ráda. Dobrou chuť" položila přede mě míchaná vajíčka s pažitkou a letmo mne políbila do vlasů. Ona sama se usadila naproti mne.

,,Děkuju.." vyřkla jsem a hned se do toho hladově pustila. ,,Páni.. Miluju to!" naplnila jsem si toho co nejvíc do svých úst. Přišla jsem si jako křeček, nemohla jsem si pomoct. 

Měla ze mě docela komedii. Ona si oproti mě vzala slušně příbor a jak byla učena od mala dle etikety vše spořádala. Jako z příručky. Smála jsem se jí za to.

,,Vasey..?" optala se mě, když jsem dopíjela skleničku s mlékem. 

,,Ano?" nechápavě jsem si ji prohlédla, ale věnovala úsměv. Ten pomůže vždy v jakékoliv situaci.

,,Včera jsi mluvila o Saře. A dneska jsi mi chtěla říct něco víc" připomenula mi a pobídla k tomu, abych ji konečně seznámila s pravdou. Což si opravdu zasloužila.

,,Já.. omlouvám se. Tehdy na té chemické olympiádě viděla jednu tvou zprávu. Ale ne text! Jen tvé jméno a.." začala jsem a ona na mě vytřeštila oči.

,,Myslela si, že na tebe něco mám" ušklíbla jsem se pobaveně nad tou vzpomínkou, ale humor mě přešel hodně rychle. 

,,Nechápala proč se bavíme a prostě,... není slepá došlo jí to. Já nehodlala lhát a.." vysvětlovala jsem. Z jejích očí jsem nedokázala vůbec nic vyčíst. 

,,Bylo toho strašně moc, byla jsem zmatená a jediný, s kým jsem mohla mluvit, jsi byla.. ty" kroužila jsem nervózně prstem okolo okraje skleničky a pozorovala kapky mléka, jak se postupně vracejí na dno.

,,Prosím, nezlob se na mě" posmutněla jsem nakonec a modlila se, aby mi odpustila. Věděla jsem, že jsem o tom nikomu neměla říkat. Porušila jsem to a bála se, že mi už nebude věřit.

,,Vasey.." začala ale následovalo zase jen ticho.

,,Promiň, omlouvám se" špitla jsem jen.

,,To nic, nedokážu na tebe být naštvaná" odpověděla a nahla se ke mě přes stůl. ,,Jen mi to příště řekni hned, ano?" šeptla a donutila mne pohlédnout jí zpříma do očí.

,,Dobře.." přikývla jsem. Letmo mne políbila.

,,Hmm, jsi sladká" zazubila se..

----

,,Máš všechno, lásko?" zajímala se zvědavě, když stála ve dveřích a pozorovala, jak si kontroluji kufr. 

,,No, asi jo" pokrčila jsem rameny a zavřela jej. Strašně rychle to uteklo a vůbec se mi nechtělo domů. Zase zpátky do toho černobílého světa, kde vše musíme skrývat, omezovat se. Už teď jsem z toho měla náladu na bodu mrazu.

,,Chtěla bych tady zůstat s tebou.." přitáhla jsem si ji k sobě do objetí. ,,Navěky" dodala jsem.

,,Já s tebou také, Vasey. Mrzí mě, že zatím nemůžeme takhle volně spolu být i doma" smutněla stejně tak. Stály jsme v objetí dobrých dvacet minut a jen mlčely. Chtělo se mi brečet.

V tom nás z krásné chvilky vyrušilo zatroubení z poza oken chaty. ,,Taylor je tady" podotkla kdesi do mých vlasů. 

,,Já tě nepustím.." šeptla jsem.

,,Já tebe taky ne.." odvětila a tak jsme tak ještě stále nějakou chvíli. Poté už jsme si jen vzaly věci a vyšly ven.

Bohužel naše letenky by mohly propadnout, ne že by mi to vadilo, ale zítra se mi vrací táta a to, že nejsem doma, by asi nepřivítal.