Svedená

11.

Vasey

Celý den ve škole jsem se nesoustředila. Má hlava létala daleko odsud v nekonečných představách.

Nechápala jsem to. Od té party se stala podstatou mých myšlenek a já se jí prostě nedokázala zbavit.

Naštěstí jsme měli jen šest hodin a tak to docela uteklo. Z části to bylo fajn a z druhé.. nevěděla jsem, jestli tam jít nebo ne.

Raina se dnes neukázala ve škole a ani samotnou královnu školy, která mne zvala ven, jsem nepotkala.

Nakonec mě přemohla zvědavost a cosi dalšího v mé krvi. Rozhodla jsem se zjistit, co ode mne Kathryn Nemec chce a hodlám si za tím jít.

Bohužel mé přesvědčení s každým krokem k parku na okraji města ubývalo a já váhala čím dál víc. Neudělala jsem s tím stejně nic, mé nohy mne nesly daným směrem.

Šlapky mi pod čerstvě napadaným sněhem křapaly. Mrzlo a na stromech, plotech i autech se držela jinovatka. Nádherná vánoční atmosféra, teda až na to, že budu na svátky sama.

Blížila jsem se k cíli a cítila jsem uvnitř sebe nervozitu a strach. Co když si ze mě jen utahuje? Co když nic z toho není skutečné?

Nakonec jsem se přes své obavy přenesla a hledala blondýnku svým pohledem. Nikde jsem ji však nemohla spatřit.

Na lavičce opodál vysedával nějaký kluk, koulovaly se tady dvě malé děti a u nich tři straší dámy o něčem horlivě diskutovaly.

Nějakou chvíli jsem vyčkávala a doufala v její příchod. Po hodině jsem byla zmrzlá na kost a naštvaná. Ne na ni, nýbrž na sebe.

Jak jen jsem mohla být tak pitomá a doufat v to, že by snad ve mně něco viděla a hodlala se se mnou přátelit? Já vlastně ani sama nevěděla, co od toho očekávám a Raina měla pravdu.

Rázným krokem jsem se otočila na patě a hodlala vydat ke svému osamělému životu ve svém domě. V tom můj pohyb zarazila další osoba.

,,Ou sorry" hluboký mužský hlas se mi omluvil. ,,Já promiň" vyhrkla jsem.

Jeho tvář byla zakrytá šátkem a přes hlavu měl přehozenou kapuci. Než jsem se nadála, byl pryč.

Chtěla jsem jít svou cestou, nemohla jsem si však nevšimnout, že mi u nohou ležela jasně bílá obálka.

Rychle jsem ji zvedla a hodlala se otočit za klukem, do kterého jsem před malými chvilkami narazila.

,,Hele, není to..." nikdo nikde. Byla jsem zde úplně sama. ,,..tvoje?" dopověděla jsem větu spíše pro sebe.

Pohlédla jsem na jasný papír v mých rukou. Zarazilo mne jméno na jejím povrchu, napsáno okrasným písmem.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká je mi zima. ,,Brr.." zachumlala jsem se do chlupatého šátku a velmi rychlým krokem vyrazila domů...

---

Usadila jsem se na okno s obálkou v dlaních. Čaj jsem položila kousek od sebe a jen hleděla na tu zářivé bílou věc před sebou.

Co to má být? Hrálo mi v hlavě. Co byl ten kluk zač? Odkud zná mé jméno? Co se mnou má společného?

Nakonec jsem se přemohla, otevřela obálku a doufala, že se nejedná jen o nějaký žertík kluků z nějaké partičky ze školy.

Srdečně vás zveme na narozeninovou oslavu osmnáctin Kathryn Nemec. Nebude chybět zábava, občerstvení a skvělá hudba. Perfektní a odvázaná společnost. Copak sebou? Jedině úsměv a dobrou náladu! 
Oslava soukromá pouze pro blízké.

Dočetla jsem až dokonce a nechápavě zamrkala. Znovu jsem pohlédla na jméno na obálce a nevěřila, že je mé. Chvíli jsem dokonce i pochybovala o svém vlastním jméně. To mne však vyvedla z omylu druhá stránka pozvánky.

Tento pátek o půl osmé buď připravená a sama. -K 

Sama? Jakože nemám nikoho vést sebou? Ani nemám koho. A proč tedy zve mou osobu, když je to soukromé a pro blízké? Vždyť spolu nemáme vůbec nic společné. A proč nechce, aby to někdo věděl? Narážela tím na Rainu? 

Nechápala jsem vůbec nic. Zamyslela jsem se blíže a uvědomila si, že je to už zítra. Mé srdce vynechalo několik úderů a já netušila, co dělat. Natož co si obléct. Jaká tam bude společnost? Co tam asi tak budu dělat? Jestli tam nebude Raina, budu bezmezně v koncích...