Novoroční vtípek

Ďasovec - část 1.

"Miluju novoroční snídaně," zahučí Ron s plnými ústy lívanců.

"Ty miluješ každou snídani," Hermiona suše odvětí a pokračuje ve svých výpiscích.

"Vlastně počkej, nejen snídani, ale každý jídlo," usměje se sama pro sebe.

"Hmh, to máš docela pravdu. Kromě koprovky. Myslím, že kdyby místo famfrpálu byla třeba soutěž v nejrychlejším snědení největšího počtu ovocných knedlíků, na plné čáře bych vyhrál."

"Zase si nefandi," Hermiona ani nevzhlédne od popsaných papírů.

"Já bych si na tebe teda vsadil," nenuceně se zapojím do konverzace a ukrojím si kus palačinky.

Ron mě přátelsky plácne po zádech.

Koutkem oka si všimnu, že do Velké síně vstupuje partička Zmijozelských v čele s Malfoyem.

Zahlédneme je všichni tři, Hermionu to dokonce zaujme tak, že položí své pero vedle zápisků.

"Kluci, poslouchejte," nenápadně šeptne a my jí začneme věnovat pozornost, "je novej rok, což znamená, že Zmijozelští nejspíš zase udělají tu jejich každoroční hloupost."

"Jakou hloupost?" zeptá se Ron a už se láduje další baštou.

"Hlavně na ně moc nezírej. Přece tu jejich hru, při které si vybírají oběti a dělají jim zlomyslné vtípky. A kdo dotyčnou osobu nejvíce ztrapní, vyhrává. Vlastně ani nevím, co vyhrajou. Ale minulý rok byl příšerný," chytí se za tváře a prohlíží si výpisky.

"To teda. Každý rok si mě vybere Malfoy. Minulou zimu mi ve spánku namaloval nehty na růžovou, která šla smýt až po měsíci. Doteď nevím, jak se mohl dostat do naší Nebelvírské ložnice. Co vlastně udělali tobě, Hermiono?" zaujatě k ní otočím obličej.

"Nejhorší je, že já ani nevím, kdo z nich to byl. Snažila jsem se to marně zjistit. Po každém jídle, které jsem snědla, jsem přibrala půl kila. Byla jsem z toho zoufalá. A když jsem po týdnu vážila o 15 kilo víc, bylo mi jasný, že něco nehraje. Doufám, že mě letos vynechají."

"To by se mi taky líbilo, i když pochybuji, že Malfoy by porušil tradici. Ron se má nejlíp, ten je zatím nedotčený."

"Čistý jako lilie," zabručí s plnou pusou.

"Mohli bychom jim to oplatit," navrhnu, zatímco kradmě sleduji Zmijozelskou skupinku.

"Mohli, ale na jejich úroveň se nesnížíme. Taková věc totiž může napadnout jen Zmijozely," Hermiona mi věnuje silný a přesvědčivý pohled.

Má pravdu.

Pomalu dojídáme první snídani v roce. Sluneční paprsky mě tupě bodají do očí. Přimhouřím víčka, ale tvář neodvrátím. Užívám si hřejivý pocit na kůži. Ron dojí jako poslední a všichni tři se pomalu odebereme do našich komnat. Hrad dnes příjemně voní. Nebo to je možná jen má čerstvě vypraná deka. Zachumlám se do ní a vnímám její něžné doteky.

"Harry, ty jdeš spát?" osloví mě Ron.

"No, možná si jen na chvíli schrupnu. Zítra nás už čeká vyučování a já včera zrovna moc dobře nespal," zabručím skrz peřinu a otočím se na bok.

"Dobře, tak dobrou," v Ronově hlase cítím špetku zklamání, ale nezabývám se tím.

Peřina je až příliš pohodlná.

Dveře od ložnice zaklapnou a Ron zmizí z pokoje. Jsem tu sám a je mi dobře. Víčka automaticky klesnou. Jen si na chvíli zdřímnout. Vnímat tu měkkost matrace. Čistý vzduch. Plné břicho. Oddechující hruď. Skoro okamžitě upadnu do světa snů a nočních mur. A skutečnost se příjemně vzdaluje.