Novoroční vtípek

Venuše - část 16.

Sedím na posteli v temné ložnici a trápím se vzpomínkami na dnešní ráno. Pluje ve mně obrovský brouk pochybností a trocha naděje, kterou mi vtiskl Hagrid. Na klíně připraven cár pergamenu a v neschopné dlani brk. Prsty píší dvě malá slůvka plná citů.

Chybíš mi.

Pergamen se smutkem a nejistotou v očích sroluji a podám ho Hedvice. Opatrně otevírám okno a posílám věrnou kamarádku do lednové zimy za žalostnou představou mého jediného. 

 _

_

_

Stačí jen několik úzkostlivých nádechů a pár tíživých myšlenek, které mi probíjí mozek jako kulky, když po rozčepýřené černé sově přijde odpověď. Splývá s tmou venku, všimnu si jí jen díky svítivě žlutým očím, které skýtají hrozbu v podobě klovnutí. Ruličku tenkého pergamenu si od ní převezmu co nejrychleji a s mírným poklonem sově mlčky poděkuji. Srdce mi chce vyskočit z hrudi, každou systolou vypudí další nejistotu do roztřesených prstů. Vnímám, jak se mi při rozbalování dopisu potí dlaně a několikrát si je utřu do kalhot od pyžama.

Dýchám hlasitě, aniž bych si to uvědomil.

Konečně rozbalím Dracovu odpověď, do zpocené ruky vezmu hůlku a zašeptám tiché lumos, kdybych se v jeho slovech díky temné místnosti spletl. Jsem nerózní snad úplně stejně jako při našem prvním polibku. Díky vzpomínce na tuhle intimní chvíli mi srdce povyskočí ještě výš, cítím ho až v hrdle.

Přečtu si první slova. A další. Jeho podpis.

Zmrznu jako ledovec. Všechny nádherné naivní sny o naší společné budoucnosti mi spadnou na hlasivky jako hromada kamení. Zírám do pergamenu a nezmůžu se ani na zoufalý skřek, který putuje po celé kůži a mrazí čirou frustrací.

Pottere, jsi ubohej. Seš mi jenom k smíchu. Kdy už si konečně uvědomíš, že nejsem teplouš jako ty? Jsi hnusný prase. Nenávidím tě. Jestli mi ještě napíšeš, vytřu s tvým xichtem podlahu. DM

Mé srdce začíná produkovat pocity. Zlámané na třikrát a stále nezahojené, krvácí ze zdravých částí.

Jsem odsouzen k zármutku.

Jak můžeš být tak zlý po tom, co jsme spolu zažili? Dotýkal ses celého mého těla. Stal se z nás jeden člověk, jeden stín. Tvé rty přisáté na mých, nemohl ses odtrhnout. Ani vteřinu jsi neváhal, chtěl jsi mě, a já tebe. Jak mi po těch upřímných polibcích můžeš tohle napsat? Jak jen můžeš potlačovat to, kým jsi?

První slza padá na pergamen podepsán samotnou nenávistí. Druhá se jí snaží dohonit. Obě padají dolů ze zmučených tváří. Vlhká dlaň podepře vráskami poseté čelo.

Hagrid se mýlil. Já se mýlil ve své naději. Nic nesetrvává v nečinnosti. Mrak v dáli odhalí polovinu měsíce. Září až do místnosti, ale já ho nevnímám. Neslyším nic, kromě vlastních zborcených ideálů. Nevidím, zatímco z očí padají na zem růžové brýle. Snažím se zůstat v klidu, ale svaly ochabují.

Srdce pláče a já pláču s ním.

Další kapky padají na kus pergamenu. Čtu si jeho obsah stále dokola jako bych byl již posedlý. A také jsem. Z nosu se uvolní tekutina. Smrkám a urputně se snažím nevzbudit spolužáky. Jak jsem jen mohl být tak naivní. Jako malá Ginny. Spoután překrásnou láskou, která se mění v trny a objímá mé paže. Další slzy spočinou na vzkazu, který ze mě udělal ohořelý list prodraný hnilobou. Naděje umírá a s ní i mé všechno.