Novoroční vtípek

Pomerančový džus - část 10.

Vždycky budu tím, který by pro druhého udělal víc. A nejspíš vždycky budu tím naivním a důvěřivým klukem, kterému zamotá hlavu jediný dotek rtů.

Zasloužm si takhle trpět. Jsem pitomec, totální pitomec.

Moje srdce lehounce propadne sladkým řečím, ale už se neumí bránit proti těm hořkým.

Závidím Dracovi jeho tvrdou slupku, masku, za kterou dokáže všechno schovat.

Já, ačkoliv se snažím, nikdy nebudu umět dokonale skrýt smutek.

Nechci si připustit, jak moc se moje hlava díky blonďákovi zbláznila, jak moc se najednou cítím otevřený a zranitelný.

Zamilovaný.

Zatřepu hlavou, abych tu myšlenku setřásl. Ne, to ne. Pouze poblázněný.

A přece plný zloby a zármutku.

Kráčím zpět na Nebelvírskou kolej. Sobotní snídaně již skončila, pár posledních chlapců se loudá po chodbě a nahlas se učí jakousi látku z nižšího ročníku.

To všechno už jsem naštěstí zapomněl.

Tiše vejdu do společenské místnosti a tajně doufám, že nevzbudím moc pozornosti a že Ron se mi vyhne obloukem.

Obě přání se mi splní, ale zrovna ne tak, jak bych si představoval.

"Přineste další kýbl!" zařve Hermiona na zrzavá dvojčata.

Všimnu si, že Neville sedí uprostřed pohovky a kolem něj je usazeno několik studentů s ustaranými výrazy.

Okamžitě k nim přikráčím a ve vteřině se snažím přijít na to, co se děje.

Neville zvrací, Ron ho znechuceně plácá po zádech a zbytek zvědavců pozoruje, kolik kyselé vody z něj ještě vypadne.

"Snědl něco špatnýho?" zeptám se naštvané Hermiony, která od dvojčat přebírá další kbelík.

"Ne, Crabbe a Goyle mu začarovali jídlo, idioti. Jakmile Neville dojedl svou snídani, začal zvracet. Trvá to už asi půl hodiny a já vůbec nevím, kdy to přestane. Taková kouzla pro nevyzrálý prváky jsem nikdy nestudovala," Hermiona Nevillovi vymění nádobu na zvratky a je úplně vytočená.

"Už by s tím fakt mohli přestat, rok od roku je to horší," posadí se na konec pohovky a zachmuřeně pozoruje dávícího se kamaráda.

"Co ty, byl si s Malfoyem?" chce, aby to vyznělo jako obyčejná otázka, ovšem neunikne mi lehké obvinění.

"Na tom nezáleží. Musíme zjistit, jak mu pomoct," prohlížím si skoro zeleného Nevilla a zapomínám na většinu svých problémů.

"Seamus už běžel pro profesora Lupina. Tohle přechází všechny meze. A navíc, komu to může připadat vtipný?" zklamaně a vyčerpaně vydechne.

"Taky si říkám," pohlédnu na Rona, který chlácholí chudáka Nevilla.

Místností prolétne pár těžkých vzdechů, víčka se naplní slzami a přichází další várka do kýble.

Náhle se otevřou dveře a za nimi se vynoří udýchaný Seamus s Lupinem.

"Támhle je!" spěšně ukáže na vyčerpaného Nevilla a profesor neváhá ani vteřinu.

"Udělejte mi prosím prostor," zavelí a všichni studenti jdou stranou kromě podporujícího Rona.

Lupin strčí dva prsty do náprsní kapsy a vyndá malou lahvičku s průhlednou tekutinou.