Novoroční vtípek

Nahá konverzace - část 21.

Vzbudím se díky slunečnímu svitu, který do místnosti proniká z průsvitného stropu. Pociťuji chlad prostupující škvírami peřiny. Jakmile se ještě se zavřenýma očima překulím a poznám, že jsem nahý, okamžitě vytřeštím bulvy do světle modrého nebe. Tiše obhlédnu situaci v místnosti a též bledá, nezakrytá ramena, záda a rozcuchané blond vlasy. Podbřišek mi zaplaví dešťové kapky štěstí. S jemným úsměvem sleduji nádechy a uvolněná vydechnutí. Umírám touhou vtisknout mu nevinný polibek, chytit ho za ruku, sestoupit s ním na snídani do Velké síně a neřešit jediný nenávistný pohled. Jenže to nedokážu. Ani jeden z nás nemá dostatek odvahy, aby zahodil svou vydobytou pověst. A tak se musíme schovávat jako jedovatý hmyz.

Váhavě se dotknu hubeného ramene a pohladím jej. Draco sebou intenzivně cukne a zamžourá očima do prostoru. Trvá jen vteřinu, než si uvědomí, kde a s kým je. A zdá se, že mu to nepůsobí žádné valné potěšení. V hloubi duše jsem to přeci jen čekal. Zamrká, ospale mi pohlédne do tváře a bez výrazu se obrátí pryč. Posadí se na kraj postele, protáhne obě ruce a obleče si trenky, jako kdybych již neměl právo vidět jeho zadek.

"Sakra," vzdechne, "nevíš, kolik je hodin?" zeptá se, otočen zády.

"Dobré ráno říct neumíš, drzoune?" chci si z něj udělat srandu, abych trochu povolil napjaté nervy.

Zastaví v procesu oblékání, ovšem neodpoví tak, jak si představuji.

"Využiješ mojí nepříčetnosti a ještě si ze mě budeš utahovat?"

"Cože? Jak to myslíš, že využiju tvojí nepříčetnosti?"

"Byl jsem opilej jak prase a tys mě dotáhl do postele."

Též se posadím, ale naprostým vytočením.

"Nebyl si zase tolik opilej. A když si mě začal kouřit, vůbec to teda nevypadalo, že bys byl přinucenej, náramně sis to užíval," procedím skrz zuby.

"Buď zticha," zavrčí a obléká si již dokonale uschlé šaty ze včerejší noci.

Nevím, co říct. Jsem šokován a zklamán jeho chováním.

"Proč si prostě nepřiznáš, že ti je se mnou dobře?" zaútočím, "a proč to svádíš na mě, když víš, že si sám chtěl? Vzal si mě sem-"

"Řekl jsem, ať držíš hubu," štěkne, hůlkou zhasne stále hořící svíce a chystá se k odchodu.

"Jsi zatracenej hajzl," je mi do breku a zároveň chci uhodit zeď. Zoufalost mě přemůže. "Jak se sebou můžeš žít?" v hlase mi zní odpor, srdce se křečovitě stahuje.

Draco na chvíli zastaví, oči zabořené do podlahy.

"Fajn. Jsem hajzl a nedokážu se sebou žít. Jsem zasranej srab a jen v opilosti si přiznám... že k tobě chovám city. Jen v opilosti dokážu bejt upřímnej sám k sobě a dělat věci, který jsou jinak tabu. Nekoukej tak lítostivě," zasměje se, pln viditelné bolesti,"když jsem četl tvůj dopis, uvědomil jsem si, že se culím jak dvanáctiletá holka, která se poprvé zamilovala. Musel jsem se ožrat, abych s tím pocitem vůbec dokázal žít. Nechápeš, jak kurevsky těžký to je, když si musíš udržovat respekt ve smečce, když musíš bejt ten neohroženej a necitlivej alfa samec a zároveň pomalu brečíš nad vzkazem."

"Nemusíš přece bejt necitlivej."

"A co bych jinak byl? Nějakej průměrnej odpad. Každej by si do mě mohl kopnout, pověsit na mě svoje hadry."

"Proč máš furt dojem, že nebýt na vrcholu automaticky znamená být v nějaké jámě ponížení?"

"Protože to tak je. U nás jo."