Novoroční vtípek

Lesk na rty - část 15.

Hagridovo skromné království mizí za mými zády a s ním i vůně spáleného dřeva a zázvorového čaje. V nohách stoupá síla, deru se bahnitou cestou a šplhám jako pravý bojovník po mrňavém kopci. V hlavě si přehrávám všechna jeho moudra o dívkách, v žilách mi proudí odvaha prolínající se se strachem a zklamáním. Nevím, čemu mám věřit. Jeden hlas překřikuje druhý, třetí se oběma podvoluje a čtvrtý zní z veliké dálky.

Poslal tě do háje, tak to tak ber. Ale jdi ty! Jak řekl Hagrid, jsi přece Nebelvír, žádný posera, který to vzdá. Jenže co když mě nemá rád? Líbal by tě, kdyby tě neměl rád? Težko. Má raději svou pevnou skořápku, která ho chrání před ostatními. Cítil jsi přece jeho srdce,víš, že mu nejsi lhostejný a že při nátlaku je docela možné, že podlehne. Podlehne? To určitě. Je to Malfoy. No a? I Malfoy je jen člověk. Ale stejně bych namítl, že jsi troska, Harry. Kdo by tě chtěl? Jedině Ginny.

Poslední myšlenku mi strhne záchvěv reality.

Vidím ji, jak stojí opřená o zíďku, vydechuje horký vzduch a tře si prochladlé ruce o sebe. Je tak rozkošná, jak jí lednový vánek kreslí na tvářích a nose růžovou barvou, jak čechrá zrzavé prameny vlasů. Rozkošná, avšak ne tak, jako Draco. Působí na mě zcela jinak. Spíš jako mladší sestra, než jako manželka, kterou bych měl hladit, laskat, či dokonce milovat.

Nepopírám, že část mého mozku by si to přála. Být normální, v souladu s očekáváním druhých, mít rád ženy a víc neřešit. Ale v hloubi duše vím, že ač se budu snažit sebevíc, stejně mi hříšná myšlenka padne na nahé tělo Zmijozela, na jeho něžnou dlaň a falešně promrzlé srdce. Nedokážu se tomu ubránit.

"Ahoj, Harry," malá Ginny se šťastně zaculí, ale skoro okamžitě zvážní. Její živoucí svěžest jde cítit na několik metrů.

"Kde jsi byl? Proč jsi nešel na snídani?"

Bude to perfektní manželka. Jen ne má.

Rychle se snažím smíchat pravdu se lží.

"U Hagrida. Chtěl jsem s ním pokecat, dokonce mě i pohostil, takže jsem jedl u něj," na oplátku se také usměji, zostuzen mým neustálým lhaním a zapíráním.

"Aha. Dobře. Viděla jsem tě, jak jdeš ven ze společenské místnosti a potom pryč z hradu, chtěla jsem tě dohnat, ale... byl jsi rychlejší," v očích se objeví nečitelný záblesk.

"Ty jsi mě sledovala?" se semknutými rty se vtipně zašklebím, ale cítím, jak se mi stahuje žaludek i hrdlo.

Růžová barva na tvářích ztmavne a Ginny roztržitě těká očima, zatímco vymýšlí dobrou odpověď.

Rty se zachvějí v dávce studu.

"No... tak trochu. Vadí ti to?" propíchne mi srdce nevinným panenským úsměvem.

Přijde mi to jako dobrá chvíle na odhalení mých pravých citů. Jak řekla Hermiona, nemohu ji přece vodit za nos. Ani nechci, nejsem člověk, který by potřeboval mást druhé a lhát jim... i když poslední dobou to vypadá spíš naopak.

"Víš, Ginny, musím ti něco říct," srdce se rozbuší, jakmile nad sebou vyslovím rozsudek.

Jsem rozhodnut. Nebudu lhářem. Nebudu podvodníkem. Nebudu pokrytcem.

Krev v žilách stydne, jsem na to sám. Úplně sám.

Co jí říct? Jak jí to říct, abych nebyl příliš krutý či málo důrazný?