Novoroční vtípek

Zázvor, med a citron - část 14.

"Draco, prosím," zaskuhrám jako dítě. Neotočí se a já nemám sílu mu bránit v odchodu. Jsem jako ochrnutý. Uvnitř řvu tak silně, že mě rozbolí celé tělo. Z místnosti pomalu mizí jeho vůně. Louže vzrušení se změní na louži žalu. Všechno je pouhým mrknutím oka pryč. Každý slastný pocit putuje daleko, daleko ode mě. Stále ve mně hoří plamínek naděje, že to byl jen zlomyslný vtip... ale brzy i tento nepatrný plamen uhasne a zbude jen všeobjímající tma.

_

_

_

_

Hoď mě na studenou zem a vytři s mým nahým tělem podlahu. Strč mě do nekonečně hluboké jámy. Pošlapej mi hrudník, dokud nepopraskají všechna žebra. Vylej mi na hlavu vařící vodu. Ponech mou duši samotnou. Cítíš to, co cítím já? Vnímáš to, jak moc si mi ublížil? Také na tebe padají těžké hradby nádherných domněnek? Cítíš ty zobužené orgány, které se kroutí v čiré bolesti?

Pošli mě raději do hrobu. Ať už to je pryč. Ať to všechno raději zmizí.

Místo snídaně zachumlán pod dekou. Drtím víčka k sobě, pomalu vypouštím slané slzy, které mi stékají na rty toužící po něžných polibcích. Jsem znovu sám. Pouze se svými vratkými, temnými myšlenkami. Veškeré štěstí odletělo pryč tak lehce, jako vyděšený motýl z květiny.

Křečovitě svírám peřinu, z úst se dere žalostný vzlyk.

Tak moc bolí skutečnost, zborcené iluze.

Horce vydechuji a snažím se potlačit další vodopád slz. Marně. Valí se podél rudých tváří a kape na vlhké povlečení. Vnitřní bouře opět zavírá mé zklamané srdce. Celé tělo se třese jako křehká motýlí křídla.

Obviň mě z vraždy a bude to bolet méně.

Zlom mi krk a já ti poděkuji.

Další vzlyk rozervané duše prolétne místností. Burácející vichřice v buňkách, silný vítr ve tkáních. Tvé hebké ruce mačkají hrdlo, rvou mi hořící větve do úst. Poddávám se ti. Raději trpět než odmítnout tvůj dotek. Plný zlosti, na posteli sebou házím jako smyslů zbavený. Ať už to skončí. Samé výčitky, každá hezká vzpomínka se mi vyhýbá obloukem.

Tvé nešťastné šedé oči, tvůj trýznivý úsměv. Skrz pevně zavřená víčka se k tobě vracím a ničí mě to.

Mohu hlasitě plakat, mohu řvát z plného hrdla, ale nic z toho mi tě nevrátí.

Jsi pryč. Znovu tak daleko, jako na začátku.

Nemohu ale zpochybňovat tvé přání. Možná, že to tak opravdu bude lepší. Pro mě určitě ne, ale pro tebe třeba ano... a o to přeci jde. O tvé štěstí. Chtěl jsem být jeho součástí, ale pokud mi to nedovolíš a do svého života vpustíš někoho jiného, budu to muset přijmout.

Suchou, syrovou realitu.

Bez tvého dechu na mé tváři je náhle všechno tak bezbarvé.

_

_

Hlasitě tlukoucí srdce překrývá rychlý dupot bot. Spěchám, snažím se utéct před svým zmučeným stínem. Sám před sebou.

Bohudík, všichni jsou stále na snídani, a tak jediným mým společníkem zůstávají ohyzdné myšlenky svírající hrdlo, tlačící kapky viny ven z těla.

Probíhám skrz hlavní bránu ven ze školy.

Ledový vánek mi vlétne do uší a za lem svetru, donutí mou kůži plakat.