Novoroční vtípek

Umění milovat - část 28.

Delší část. Pardon za tu dvoutýdenní odmlku, nebescí.

-

Nemysli na sebe. Nemysli na tu bolest. Soustřeď se na Draca. Na to, co je pro něj nejlepší. Na to, co mu dlužíš. Řekni, že to bereš. Řekni, že má pravdu. Podvol se tomu. Udělej to pro něj a zapomeň na svoje pocity. Kývnu na souhlas. "No skvěle. Tak jsme domluvení. Ruku na to?" Pansy mi s úsměvem nabídne svou pravačku a já, potlačujíc všechny proudící emoce, stisknu chladnou dlaň a stvrdím tak naši domluvu.

-

-

-

"Co to k sakru mělo bejt?" zeptá se Ron, jakmile Pansy s falešným úsměvem opustí mou osobní zónu a přidá se ke svým společníkům.

Hluboce si povzdechnu, vstřebávajíc skutečnost pod kůži.

"Nic, jenom jsem udělal to, co bylo potřeba," šeptnu. Nechci se o tom bavit. Nechci na to myslet, ale zvědavý zrzek mě nenechá na pokoji.

"A to je?" s vytřeštěnýma očima a zvedlým obočím vyzvídá, jako kdybych věděl nějaké žhavé drby.

V zubech stisknu spodní ret.

"Dohodli jsme se, že už Draca nebude tyranizovat," řeknu bez očního kontaktu a všichni tři loudavě kráčíme na další hodinu.

"Fakt? Ale nevypadáš teda moc nadšeně," Hermiona se vmísí do hovoru.

"Protože se s Dracem nesmím stýkat," zamumlám, abych sám sebe neslyšel, ale slova vtrhnou do uší a hlava se mučivě rozduní.

Dívají se mi do tváře, nechápou. Proti nám kráčí skupina dívek v odlišných kravatách.

"Přece ti to nemůže zakázat," Ron jako první vyřkne myšlenku.

"Neřeš to, prosím," projevím svou slabost a nechuť k navrácení se do blízké minulosti, "měl jsem dojem, že zrovna ty budeš šťastnej jak blecha, když nechám Draca bejt," obličej balím do masky, nechci se na veřejnosti projevovat jako zoufalec. Ani sám před sebou.

"No... no, jako jo, ale ne že ti to Pansy zakáže. Ať už jde do prdele, mrcha jedna. Já ji uškrtim, přísahám!" nechá se ovládnout emocemi a zrudne jako letní západ slunce.

"Rone, neřeš to," pohlédnu mu do obličeje s podmanivou sílou a na vteřinu ho chytím za rameno, abych tak dodal důraz svým slovům.

Žaludek se svírá. Ve skutečnosti mluvím sám k sobě. Nutím svou hlavu, aby vypustila všechno, co se právě přihodilo.

"Je to v pohodě," vyslovím, abych Rona přesvědčil, že nemá důvod se vztekat.

Není to v pohodě.

Kamarád zmlkne a já raději ani nezkoumám křivky jeho umíněných vrásek. V tichosti pokračujeme v cestě na další hodinu přeměňování. Kolem nás projde hlouček dívek. Jejich obličeje i smích vnímám v mlžném oparu a jaksi vzdáleně. Bolí mě na hrudi, cítím tíseň a tlak. Sucho v ústech. Úzkost.

Nemysli, nemysli, nemysli.

Náhle ucítím levandulovou vůni, která se táhne za skupinou studentek jako dlouhý stín. Zastavím se na místě a otočím se směrem k nim. Na pár vteřin úplně zapomenu na všechnu tu bolest, jež se ve mě rodí jako hmyz v hnijící zdechlině. Typická afektovaná chůze, dlouhé, blonďaté vlasy a malé levandule v nich zapletené.