Novoroční vtípek

Pobertův plánek - 17.část

Ano, přidávám další kapitolu již po třech dnech, protože to ze mě padalo jako průjem. Musím ale přidat malou poznámku, že tahle kapitola je dvakrát delší než průměr těch ostatních. Má 8 stránek. Důvod je prostý - nechtěla jsem rozdělovat volně plynoucí děj na dvě části. Užijte si to.

_

_

_

Napíšu Dracovi další dopis. Ale tentokrát ho předám osobně. V noci, až všichni budou spát, se s neviditelným pláštěm vloupám do Zmijozelské místnosti a vzkaz mu nechám někde, kde ho najde jen on sám.

S pevnou vírou vyndám nepopsaný pergamen a začnu ho pomalu plnit něžnými slovy...

_

_

_

Hluboko uvnitř se hvězdný zármutek sráží s nehmotným prachem a z velké nicoty vzniká nekonečný vesmír pocitů. Pomalu se rozpíná jako rostoucí tělo batolete. Nasává do sebe světelné bouře a prostorem pak vzkvétají nadoblačné růže s miliardami malých hlásků, které se postupem času rozezvuční v klenuté lebce. Budou se odrážet tam a zase zpátky, lítat v mozkové tkáni jako padající hvězdy, jako ping-pongový míček.

A možná, že jednou nastane ticho. Všemocný klid. Vesmír se začne svírat, a nakonec se scvrne do malého poupěte v zahradě.

A možná, že ho jednou utrhneš, přivoníš k němu a zjistíš, že jsem to já. Jen v jiné podobě.

Prohlížím si chodby v Pobertově plánku, jenž leží rozložen na celém mém hrudníku a zasahuje i na břicho. Občas přemítám, jak se taková velká mapa může vůbec vejít na jeden pergamen. Draco a jeho parta jsou rozvalení po celé společenské místnosti. Zatímco v Nebelvíru už je každý v posteli, u Zmijozelů platí trochu jiný pořádek. Brumbál chodí ve svém kabinetě dokolečka. Hermiona trčí i v těchto pozdních hodinách v knihovně, nejspíše se začetla do nějaké zajímavé knihy a nedokáže odtrhnout oči, aby se podívala na čas. Až ji vyruší Filch na pravidelné obchůzce hradem, zřejmě si knihu strčí do brašny a s provnilým pohledem prohlásí, že se její vědomí zkrátka ponořilo tak hluboko do řádků, že úplně zapomněla i své vlastní jméno.

V hlavě mi zní Ronův rozpačitý hlas, měli bychom se jí omluvit.

Už ten nápad zvažuji. Je pravda, že jsem neprávem vyzradil její city před objektem její lásky. Kdyby mně udělala to stejné, nejspíš by se mi to taky nelíbilo. Oči těkají po plánku a hledají školníka. Naštěstí jej najdou na opačném konci velkolepé budovy. Hermiona má ještě čas probrat se z letmé chvíle transu.

Naposledy zkontroluji Draca a také tajnou chodbu vedoucí přímo do Zmijozelské společenské místnosti. Došel jsem k názoru, že obraz nejspíše nepřemluvím, aby mě jen tak vpustil mezi potomky hadů. Ačkoliv se mi nechce, bude nejlepší nic neriskovat a zkrátka se tam prodrat pavučinami zahalenou úzkou chodbou. Neviditelný plášť spolu s Pobertovým plánkem jsou ti nejlepší společníci nemravného studenta.

V místnosti už je taková tma, že sotva přečtu jména na mapě, ale nechci svítit hůlkou, i přes závěsy by si spolužáci mohli všimnout, že kuji nějakou neplechu.

Mhouřím oči a zaostřuji, šustím plánkem v jeho ustavičném rozkládání a kontrolování spících profesorů. Dopadá na mě únava, ale snažím se ji ošálit pitím vyčarovaného energy drinku. Puberťácká kouzla z druháku, kde jsme nedělali snad nic jiného, než různé fórky, se občas vážně hodí.