Novoroční vtípek

Venčení - část 24.

Vezmi si mé tělo, vezmi si mou duši. Spolkni mě a dovol, ať ti třešňovým sadem naplním srdce. Celou noc i den jsi v mých nejintimnějších představách. Málem zapomenu na prázdno, které mě svírá, když v myšlenkách objímáš a hladíš zkřehlou duši vyhnance. Dopustil jsem tolik nenávisti. Zachoval se jako zbabělec i jako naivní dítě. Nepoznávám sám sebe a své pocity. Láska lidi tolik mění. Nebo jsem výjimkou? Pln překypující energie, když jsi vedle mě. Takové energie, s kterou jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. A když mě opouštíš a na snídani bolestně uhýbáš pohledem, aby nikdo nepoznal, že se taktéž cítíš jinak, jsem rozpadající se strašák na mrtvém bitevním poli.

Koukni se na mě. Věnuj mi jeden pohled, ať vím, že v tomhle kruhu přetvářky nejsem sám.

Jenže ty se nedíváš. Mlčíš, občas pokýváš hlavou na své kolegy v zelenošedých kravatách, něco prohodíš. Soustředíš se na svou polévku a přijde mi, že se bojíš vzhlédnout, kdybych tam náhodou byl a ty by ses neubránil delšímu kontaktu, než je pro nepřátele zdrávo. Proč tě prostě nemůžu vzít za ruku, chytit kolem pasu, přitáhnout si tě blíž... milovat tě veřejně? Ron něco hučí do Hermiony a já jsem pryč. S tebou u našeho prvního polibku na schodech. U té hnusné vodky. U toho, jak ses pod vlivem lektvaru přiznal k tomu, že ke mně něco cítíš. Chvíle, kdy jsem žil bez lásky, mi přijdou vzdálené a prázdné, jako kdybych teprve teď začal dokonale vnímat.

Po snídani bez jediného očního kontaktu se brodím v knihách, Ginny neskrývá svůj čistě nepřátelský postoj, propaluje mě pohledem a jsem si jistý, že by mě nejradši proklela nepromíjitelným kouzlem, kdyby měla tu možnost.

Chci ti poslat dopis, zeptat se tě, zda se dnes večer sejdeme, ale nemám odvahu. Sleduji tě na plánku ve Zmijozelské společenské místnosti s tvou partou, která nemá ani ponětí o tom, kdo jsi. Předstíráš, že jsou tvou rodinou, aby ses necítil tak sám. Proč jsi schopný obětovat své pravé já pro někoho, na kom ti nezáleží? Umíráš, místo toho, abys žil. Můžu jen hádat, jestli v tvé ruce zase není nějaký alkohol, abys zapil ten hnusný nádor přetvářek. Je mi to líto, Draco. Tak moc líto.

Nedokážu se soustředit na jediné slovo v učebnici, ani na slova mých přátel.

Procházíme se kolem jezera, hrajeme různé hry, zkoušíme se navzájem z probrané látky.

A když konečně přijde oběd, a já si mohu znovu prohlédnout tvůj bledý, ospalý obličej, ani nezaregistuješ, že jsem vkročil do místnosti. Hermiona do mě musí dloubnout loktem, abych tak nezíral. Stejně to nevydržím. Ten pramen vlasů, který ti padá do očí, bych zastrčil za ucho. Nimrám se v bramborové kaši a pozoruji, jak se ti kolem očí tvoří vrásky od smíchu, ale prsty nervózně ťukáš do stolu.

Jak to člověk může vydržet, celý život jen hrát? Nikdy nebudu tím partnerem, kterého si tvůj otec vysnil a natlačil ti ho do hlavy. To ale neznamená, že bych pro tebe neudělal víc.

Mizíš z oběda mezi prvními a neřekneš mi sbohem. Neřekneš nic.

Nemůžu se zbavit štiplavého pocitu, že tvé bublinky zamilovanosti už vyšuměly.

Řvu miluju tě, ale ty nehneš pohledem. Křičím z plných plic, ale jen ve své hlavě.

-

Tvář pondělního rána je jiná. Vzbudím se teprve, až když se tvá ruka mihne těsně u mé, jak po skupinkách vycházíme z hradu na hodinu Péče o kouzelnické tvory, vedenou Hagridem. Ucítím vůni již známého parfému, a také jazyk si vzpomene, jak dobře chutnalo tvé tělo a jak se ho nemohl nabažit.