Novoroční vtípek

Bílá košile - část 11.

Jakmile otevřu dveře do Komnaty nejvyšší potřeby, spatřím vcelku malou útulnou místnost. Prázdnotu plní pouze jedna pohovka olivové barvy a praskající dříví v krbu. Kromě mdlého osvětlení ze starého lustru tu není vůbec nic nepotřebného, nic navíc.

Draco má teda představivost.

Sedí na pohovce a zírá do ohně, záda nahrbená, neposedné prameny vlasů v jemném obličeji.

Dveře zaklapnou. Zůstanou tu jen dvě bušící srdce.

Nevím, co říct. Ani nevím, zda vůbec mluvit.

"Jaký to bylo?" ozve se zdrcený blonďák.

Nervózně si mnu prsty, zátylek orosený potem.

"Nechtěl jsem to. Ona mě políbila."

"Nedělej ze mě idiota," ostře zasyčí a upřeně se mi zahledí do očí.

Pouhý pohled mě trhá na cucky. Jeho tvář je přeplněná potlačovanou zlobou a zármutkem.

"Sice tě políbila, ale ty ses připojil," odmlčí se.

Oba právě poznáváme, jaké to je, když se v těle zbortí ledovec, když člověk zradí naše očekávání.

Hluboce se nadechnu a doufám, že tak uvolním napětí. Nic to se mnou ovšem neudělá, ještě více si uvědomím přítomnost a to, že jsem ho znovu ranil, znovu a znovu ho bodám do hrudi. A on mě též. Jsem si ale jist, že ani jeden z nás to opravdu nechce. Trpět či trápit toho druhého.

Opatrně se posadím na pohovku vedle něj a také zírám do žhavých plamenů.

Mlčíme, dýcháme. Posloucháme své plíce, šeptající oheň.

Mám chuť řvát, vykřičet všechen ten smutek do světa, vydat ho ze sebe.

"Ty si mě zase využil," obezřetně si prohlédnu jeho napjatý výraz.

Tak moc bych se chtěl vpít do jeho rtů. Tak moc. Nevnímat realitu ani čas. Pouze tu nesnesitelně něžnou energii, která se mi vlévá do cév.

Arogantně se uchechtne.

"Takže to byla jako další pomsta? Nebylo toho už dost? Omluvil jsem se ti. Mrzí mě to. Když ti to nestačí a máš chuť se mi mstít a líbat holky, tak prosím, ale alespoň za mnou nelez," je tak tvrdý. Každého jeho slovo se mi zarývá pod kůži a pálí.

"Draco," měkce ho oslovím a téměř se dotknu jeho zápěstí.

Kdybych měl víc odvahy...

Spojíme pohledy tak intenzivně, že ve mně musí vyčíst úplně všechno.

Vidí do nejvnitřnějších zákoutí mé duše.

"Ta situace mi zrovna nedávala moc na výběr, víš. Asi jako když se tě Crabbe a Goyle zeptali, zda si mě líbal. Ani já nechci skončit na okraji společnosti, i když by mě to asi bolelo míň než tebe, ale i přesto... je to těžký," mluvím zcela otevřeně, upřímně. Nemám potřebu si před ním na něco hrát, dělat ze sebe silného lva.

Znovu přijde ticho. Delší, než je mi příjemné.

"Jo, je to sakra těžký," šeptne a hlavu skloní dolů.

Chci ho utěšit, chci se ho dotknout.

Nakonec mé prsty hebce sevřou štíhlé zápěstí.

Ty nádherné oči plné žalu se ponoří do mých.