Novoroční vtípek

Výslech - část 25.

Čekám tu na tebe jako opuštěné lišče, kterému se stýská po matce. Čekám, jako keř borůvek vytrvale čeká na červencové paprsky slunce, jež sladkým plodům dovolí uzrát. Ponožky mě koušou do kotníků, za oknem se loučí den a sezení na tvrdé židli začíná být nepříjemné.

Kde se touláš?

Nepřišel si na večeři a teď mě necháváš v Komnatě nejvyšší potřeby samotného, pouze s kupou vtíravých myšlenek. Ale nevadí mi to. Všechno jsou jen malichernosti ve srovnání s tím přílivem energie, který pociťuji, když zavřu oči a vidím tvůj rošťácký úsměv. Znovu a znovu si nás představuji v melancholické minulosti a slastné budoucnosti.

Kdy přijdeš, Draco? Ráno jsi byl celý uchvácený z toho, že se tu dnes potkáme. Nebo to bylo jen mé zběsile dunící srdce? Zírám do pevně zavřené flašky vína, kterou jsem možná nevykouzlil z těch nejušlechtilejších důvodů, ale nemám to sám sobě za zlé. Mé pudy jsou zřejmě silnější, než si připouštím, jelikož toužím po tvé vstřícné náladě a nebojím se použít omamné prostředky. Osvicují mě pouze tři svíčky na stole, obestavěné kolem plné láhve a čím déle se bořím do židle, tím větší světlo vydávají, aby zahnaly tmu. Nadšení volně slupuje své vrstvy, jež při dopadu na zem hnijí. Koušu si nehet, zírám do každé svíčky zvlášť, prozkoumávám zákoutí mnou vytvořeného pokoje, pohledem utíkám k prázdné posteli a sním, ovšem vůbec ne opatrně. Plním si hlavu ideálním pondělním večerem, když skutečnost s každou vteřinou uniká jako říční vlnka.

Kde jsi?

Víno stále nedotčené, místnost téměř kompletně ponořená do tmy. Je mi smutno. Tíseň obaluje tvář vráskami a strach se zakousne do lýtka. Už nemůžu sedět. Vstávám, chodím po pokoji, avšak strach nepřestává hryzat.

Proč si nebyl na večeři? Stalo se ti něco?

Zírám z jediného vyčarovaného okna do temných obrysů zimní krajiny a nechávám obavy, ať mě pohltí. Po dvou hodinách nervózního čekání to vzdám. Víno opustím zcela nedotčené, postel ustlanou. Komnata nejvyšší potřeby mi mizí za zády, jak tiše kráčím klenutou chodbou. Dostanu se až k obrazu Buclaté dámy, která klimbá ve stoje, dokud ji světlo z hůlky neprobere. Mrzutě nakrčí obočí i nos a nechce mě pustit dovnitř ani přes to, že znám heslo. Nakonec svolí s podmínkou, že příště budu spát na chodbě.

Společenská místnost je mrtvá, krby neplápolají, nikde se nemihne jediný lidský stín. Stoupám po schodech do ložnice a opatrně otevřu dveře, abych se vyhnul ospalým výčitkám. Bohatě mi stačila Buclatá dáma. Ztlumím světlo vycházející z konce hůlky a vpluji do místnosti jako duch. Podlaha sice zavrže, ale dveře se zavřou lehounce a neslyšně.

Všichni spí. Ještě aby ne, zítra máme dlouhou výuku a každý Nebelvír chce být odpočatý na Snapeovo nechutně mastné vlasy a nesnášenlivý tón hlasu. Shodím ze sebe plášť, kalhoty i tričko a zpod matrace vytáhnu Pobertův plánek. Zabalím se do peřiny, mávnutím hůlky zatáhnu závěsy kolem postele a posvítím si na starý prázdný pergamen.

"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zamumlám, jak nejtiššeji umím a najdu Zmijozelskou společenskou místnost.

K mému překvapení je téměř přeplněná. Na každém křesle i pohovce sedí jmenovky žáků, především z mého ročníku. Po podrobnějším prozkoumání však objevím i mladší a starší žáky a Draca mezi nimi.

Je vzhůru? Možná nemohl přijít, protože by bylo příliš podezřelé vypařit se z jakéhosi setkání Zmijozelů. Hluboce se nadechnu a spadne mi kámen ze srdce, že je živý a zdravý a neleží na ošetřovně.