Novoroční vtípek

Můj sladký princi - část 26.

"Sedni si laskavě k jinýmu stolu. A taky si najdi postel někde jinde, třeba u Pottera. Tady už nejsi vítán," dokončí a pár studentů začne vykřikovat hlasité "jo! Táhni! Ať vypadne, podrazák!" Dracova tvář znovu vlhne, jak moc ji smáčejí slzy vyhnanství. Projde těsně kolem mě a já nedokážu zůstat v klidu. "Draco, počkej," zašeptám, ovšem on můj hlas ani nezaregistruje. Naposledy pohlédnu na rozchechtanou Pansy, která zobe bonbóny z krabice a nabízí je malé Ginny, která ani netuší, kolik bolesti právě způsobila. "Tohle si vypiješ, ty mrcho," procedím skrz zuby a ženu se po schodech za mým nebohým blonďákem. "To tě chci vidět, stojí za mnou celá Zmijozelská kolej!" jsou poslední slova, která slyším z jejích úst.

-

-

-

Můj jediný. Můj nejdražší. Zastav. Stůj.

"Draco!" křičím za hubeným mizícím tělem, v ruce drtím plášť a ze srdce mi teče potok krve.

Můj sladký princi. Můj hořký ostrove zapomnění.

"Nech mě na pokoji!" zařve zpět hystericky a zoufale.

Běžím za ním jako stín, otrok přivázaný řetězem ke kotníku. Nedokážu ho poslechnout. Mám takový strach z opuštění, že bych od něj raději dostal ránu do obličeje, než abych odešel dobrovolně. Doběhnu zmáčené hořící líce a prudce blonďáka chytím za lem pláště.

"Řekl jsem, ať mě sakra necháš!" vyjekne nelidským hlasem a čeká, že mě snad zastraší.

"Draco, poslouchej, prosím," nutím jeho obličej a oči, aby mi věnovaly pozornost.

Snaží se vykroutit z křečovitého sevření, ale nedaří se mu to. Z podvíček se valí další říčky sebelítosti. Rychle mrká, otírá si kůži rukávem, nic z toho ale nesmeje tu nemilosrdnou tíhu, kterou právě prožívá. Chci mu pomoct. Chci ho obejmout, rozdrtit ve svém náručí každou neblahou myšlenku, utěšit roztřesené řasy polibky a propast pod dolním rtem naplnit nadějí a důvěrou. Nepodaří se mi ovšem nic z toho. Draco se vymaní z mých dlaní, prameny vlasů mu při té bolestné snaze utéct člověku, který by pro něj udělal všechno, spadnou do čela a pot je k sobě lepí.

"Už kurva vypadni! Nesahej na mě!" vyhrkne a čerstvé slzy mu stečou do úst.

"Já ti přece neublížil," snažím se bránit, uklidnit jej.

Nakonec zhluboka a hlasitě vydechne, aby přemohl další nálož deště.

"Neublížil?" zachraptí trpce, "tys mi dohajzlu přímo zničil život, kreténe sebestřednej!" křikne, absolutně zlomený a na pokraji zhroucení.

"Ty sis to prostě nemoh nechat pro sebe?! Věděla to Grangerová, Weasley a nakonec si to vyklopil i tý jeho zkurvený sestře."

"Nevyklopil, zaslechla to náhodou, když jsme se bavili..." odmlčím se.

"O mně," dokončí Draco tak jedovatým tónem, že mi připomene Pansy.

"O nás."

"Už není žádné my, Pottere. Ani nikdy nebylo," sykne, krvavé oči zalité sklem a s posledním nenávistným pohledem mě opustí.

Bouře vyvrací z kořenů přístřešek, ve kterém schovávám všechny své démony. Množí se a množí, plní mi hlavu a tlačí na spánky. Letní déšť v očních koutcích a sedřená kůže za nehty. Jsem sám. Jsem opuštěná naděje padající do opilých slov, jež jsme si s láskou vyměňovaly. Nával hysterie potlačuji, jak jen se to dá, avšak přesto cítím chvějící se útroby a strachem stažené srdce.