Novoroční vtípek

Sníh v trenkách - část 19.

Asi mě za tenhle díl zabijete, jelikož Draco je kompletně OOC. Ale to alkohol s lidma dělá, ne. Všichni jsme tak trochu venku z našeho přirozeného (čtěte naučeného) charakteru. Já teda rozhodně. Čerpala jsem z vlastních zkušeností a dialogy jsem dávala dohromady s nejlepším kamarádem u bílého vína. Hrozně jsme se nasmáli, tak doufám, že se vám to bude líbit.

_

_

_

Podrážky bot rytmicky přistávají na podlaze a občas proberou nějaký spící obraz svou hlučnou horlivostí. Světlo z hůlky odhání tmu, která se kolem mě hemží jako mouchy dorážející na zdechlinu. Učebny rychle mizí za zády, vzdálené části hradu jsou za pár vteřin na dosah ruky. Jakmile se ocitnu těsně u Velké síně, kdy už stačí jen zajít za roh, strach mi stáhne orgány. Již nepospíchám. Téměř se zastavím a jen naslouchám svému podivně vzrušenému dechu. Snažím si vzpomenout na cestu, kterou jsem urazil, ale náhle mám černo před očima. Doslova. Ztlumím světlo hůlky na minimum a přivykám oči tmě a přirozené záři měsíce. Stačí jen pár horkých vydechnutí v chladné chodbě, do níž prosakuje lednová noc.

Hůlku schovám do zadní kapsy kalhot, jelikož už ji nepotřebuji. Udělám posledních několik kroků a naskytne se mi zšeřelý výhled na dveře Velké síně a také na postavu, jejíž blonďaté vlasy odrážejí třpyt zaniklých hvěz. Naprosto automaticky a nevědomě mě polije pot a srdce začne vyťukávat svou zběsilou melodii. Blížím se a zpozoruji, že je osoba čelem opřená o zeď hned vedle dveří a hlasitě vydechuje.

"Draco?" šeptnu tak nejtiššeji, jak umím, protože jsem si jistý, že by mi při pouhém vyslovení jeho jména selhal hlas. Čelo zděšeně odtrhne od zdi a dýchne do prostoru. Ačkoliv jsem od něj asi dva metry, i přes tuto vzdálenost vnímám těžký odér alkoholu. Díky tmě vidím jen obrysy obličeje a světlé vlasy, ale to mi nebrání v úsudku, že je opilý.

"Mhm, ahoj," promluví nahlas a zcela nepřirozeně.

"Ty jsi pil, že jo?" stále si zanechávám odstup a tiché šeptání.

Zasměje se, trochu se zhoupne v bocích a z kapsy uvnitř hábitu vytáhne láhev, jejíž etiketu nepřečtu, takže netuším, co za alkohol se v ní skrývá, ale nijak mi to nevadí.

"Tak trochu," zakňourá svým zvláštně vyměněným hlasem a znovu se rozesměje.

"Mně přijde, že trochu víc," žasnu nad jeho otevřenější povahou, kterou jsem dosud krátce poznal jen při našem prvním polibku.

"Budeš mě sekýrovat nebo co?"

Již kompletně přivyknutý tmě dokážu rozeznat křivky nosu, úst a očí, ale lehce mě znervózňuje, že nevidím jeho mimiku.

"Ne, neboj. Proč ses chtěl sejít?" zeptám se zcela bezmyšlenkovitě a Draco jedním vrávoravým krokem odstoupí vzad, jako kdyby neudržel rovnováhu, otevře flašku a slyším, jak hlasitě polyká.

"Chceš taky?" vyhne se otázce a nabídne mi temnou láhev.

"Co je to?"

"Bohužel jen bílý víno. Ale zato vkusně začarovaný. Když tuhle flašku vypiješ, znovu se ti naplní," rozřehtá se tak, že jsem naprosto uvězněn v jeho ryzí radosti. Nikdy jsem ho neviděl takhle se smát. Jsem příjemně překvapen tím, že dokáže být uvolněný.

"Ale nečekej žádnou velkolepost," ruku má stále nataženou a čeká, až se vína chopím.

Váhám, ale stejně vím, že bych ho neodmítl.