Novoroční vtípek

Plamen naděje - část 13.

Pozoruji svůj Nebelvírský hábit přehozený přes židli.

V hlavě a v celém těle jen a jen Draca. Dere se mi na rty, ochromuje mé zdravé vnímání. Mohl bych prasknout štěstím, mohl bych se přeměnit na dechberoucí roj motýlů.

Jsem plný až po okraj. Láskou.

Neumím to nazvat jinak a možná, že ani nechci. Moc dobře vím, co cítím. Jsem zranitelný. Protéká mnou neobyčejně silná energie, to ona mi otevírá srdce, to díky ní jsem plný života.

Láska je opravdu výjimečná záležitost.

Člověka donutí k neuvěřitelným věcem. Někdy i k vraždě. Je to mnohem mocnější čarodějka, než kterýkoli člověk na světě. Je nádherná a nepoddajná. Nikdo jí nemůže zkrotit, je volná jako vítr.

Cítím své uvolněné plíce a žaludek. Nic mě netíží, nic kromě ní mě nemá v hrsti. Jak snadné je zamilování. Je to jako ladně vplout do bot.

Jejich tíhu poznáš, až když je začneš plně vnímat a pocítíš, že tě vlastně tlačí, že jsou nějak moc těsné a příliš tvé chodidlo svírají. Nebo že padnou naprosto akorát.

Tma kousek po kousku vyplňuje ložnici a ospalá víčka se přitisknou k sobě. Jsem ztracený ve spárech něhy, ale ani jedna buňka v těle proti tomu neprotestuje.

Horce vydechnu do peřiny těsně před mými rty a vzduch se odrazí zpátky. Ohřeje mi bradu a špičku nosu. Jsem dokonale spokojený. Omámen sladkými účinky zamilovanosti, na tváři mi přistane příjemný úsměv.

Jsem ztracen. Naprosto ztracen.

Tisknu se k měkké peřině a představuji si, že jsem s tím drzým blonďákem, který mi tak šíleně zamotal hlavu a všechny mé dosavadní představy smetl do koše. Vpíjí se do vyprahlých rtů znovu a znovu, nekonečně dlouho přilepen na zdivočelé hrudi.

Je se mnou. Proudí mi v oběhu, vydechuji jeho vůni.

Mohl bych ronit slzy útěchy. Blonďaté pameny šimrající mé čelo, společný upřímný smích. Ledovce netečnosti se prudce srážejí a kape z nich vařící láva, která mi plní srdce. Už žádná zima. Žádné pochybnosti. Jediná jeho řasa v mé dlani a zemřu spokojen.

Jsem ztracen. Naprosto ztracen.

_
_
_
_

Poklidné nedělní ráno. Z Nebelvírské společenské místnosti tentokrát vycházíme o něco dříve, než ostatní. Hermiona nám zděšeně svěřuje, co se jí včera večer událo.

"Přišel mi dopis od Lenky, prý se máme co nejdříve zastavit na ošetřovně," kvapně putuje chodbou, já s Ronem v jejím nezkrotném závěsu.

"Cože, proč?" zrzek se ozve a zní užasle.

"Kvůli Katie," hlesne Hermiona a bez zbytečného očního kontaktu pokračuje v cestě.

Oba se jí snažíme dohnat a udržet rychlé tempo, ovšem ještě párkrát musíme popoběhnout.

"Proč?" zeptá se Ron.

Hnědovláska lehce zpomalí.

"Neřekla jsem ti to, ale díky ní jsem se dozvěděla o té druhé Katie, té tvé, víš," škodolibě se zazubí.

"Lenka měla zlomené zápěstí, já jí přinesla pudink a pak jsem jí tam viděla ležet. Řekla jsem Lence, že si nejspíš někdo hraje s mnoholičným lektvarem... to jsem ovšem ještě nevěděla, kdo to byl."