Novoroční vtípek

Ledová sprcha - část 27.

Mám poslední šanci něco říct, ale vůbec nevím, kde bych měl začít či skončit. Pouze hledím na Draca, který plánek i plášť schovává do šuplíku vedle postele a čekám na bolestivou smrt od ošetřovatelky. "Draco," oslovím ho a on překvapivě vzhlédne k mým očím. Slůvka, která vypustím, téměř ani neslyším. Pohybuji rty a šeptám tak tiše, jak jen to jde. K jeho uším se dostane možná jen jemný útržek, ale dle jeho výrazu vycítím, že mou tichounkou zprávu dostal.

"Miluju tě."

Neodpoví slovy, ale mimika tváře mi dá nápovědu. Svraštěné obočí se naprosto uvolní a v očích se zatřpytí něha. Nebo se mi to jen zdá? Nemám čas hledat neverbální významy a signály v řeči těla, jelikož ke mně kráčí navztekaná madam Pomfreyová. Odpojím svůj zrak od chlapce, jemuž jsem právě vyznal lásku a přihlouple se usmívám na přísnou saň ve staromódních šatech. Dojde až k nám.

"Pane Pottere, jsem sice dosti chápavá a empatická žena, ale klidně vám mohu odebrat kolejní body. Moje slovo platí, je vám to jasné? Když řeknu zmizte, tak taky zmizíte!" hledí do provinilého obličeje, který se již bez rozloučení vzdaluje od Dracova lůžka a proplouvá dlouhou ošetřovnou.

Madam Pomfreyová kráčí vedle mě a chybí málo, aby mě vzala za ručičku jako neposlušného kluka a vyhodila na chodbu. Jsem jí vděčný, že náš vztah ještě tak daleko nezašel. Prohlížím si tváře ležících studentů a náhle mě jeden zaujme víc, než by měl.

Černé dlouhé vlasy, malý nos a modré oči upřené do Denního věštce.

"Katie!" šokovaně vypísknu, neberu ohledy na slova madam Pomfreyové a ihned se přibližuji k živé a zdravé Havraspárce.

"Kdy ses probrala?" ptám se horečně, prohlížejíc si oči otevřené dokořán a strnulé narůžovělé tváře.

"Vůbec jsem si tě nevšimnul když jsem... se plížil za Dracem," poslední slova nenápadně spolknu.

"Harry... eh, promiň za tu otázku, ale ty mě znáš?" zavře nejnovější výtisk kouzelnických novin a lehce se napřímí.

Uvědomím si, že bychom se vlastně neměli znát. Před tím, než upadla do bezvědomí, jsem o její existenci neměl ani zdání. Do hlavy vtrhne smršť myšlenek. Ví o tom, co se stalo mezi její kopií a Ronem? Všimnla si kusu svých ustřižených vlasů? Mám se na to zeptat?

"No jasně, že tě znám," zasměju se nervózně, "už... už si mluvila s Lenkou nebo s tvýma spolužákama?" opatrně vyzvídám, co všechno ví a snažím se u toho vypadat naprosto přirozeně.

Tváře jí naplní svěží růž a dva ďolíky od úsměvu.

"Ještě ne, vzbudila jsem se před pár hodinami, ale prý mě Lenka navštěvuje každý den hned po obědě s extra porcí pudinku," uculí se na madam Pomfreyovou, "takže doufám, že dnes nezapomene."

"Jestli chceš, řeknu jí, že už jsi vzhůru," ochotně nabídnu svou pomoc.

"No... jestli by ti to nevadilo," zaváhá, protože neví, zda si může dovolit chtít po mě nějakou službu.

"Vůbec ne," mávnu rukou, ať si nedělá starosti.

"Pane Pottere, jestli se nemýlím, za minutu vám zvoní na první hodinu," ozve se přísně madam Pomfreyová, která mě má za dnešek už jistě plné zuby.

Zakroutím očima a Katie se hlasitě zasměje.

"Jsem rád, že jsi vzhůru."

"Já taky," odpoví mile černovláska a chystá se znovu otevřít Denního věštce.