Novoroční vtípek

Sněhové vločky - část 12.

Vracím se z Komnaty nejvyšší potřeby zpět do Nebelvírské společenské místnosti. Byl to opravdu výživný oběd. Hlavu vysoko v oblacích, na tváři blažený úsměv. Jako kdybych ve vlasech ucítil první jarní vánek, uviděl první květinu, která značí příchod nového života.

Jako kdybych poprvé letěl na koštěti.

Chodby jsou najednou příjemnější, dokonce i voní zvláštně dobře. S myšlenkou na nahého Draca vycením zuby a začnu se široce usmívat. Před vchodem do společenské místnosti musím tu rozjařenou náladu alespoň částečně potlačit.

Svou vstupující osobou zaujmu pár studentů a kromě nadšené Ginny se všichni zvědavci vmžiku otočí zpět nebo alespoň uhnou pohledem.

"Harry," její hlas perfektně zničí mou náladu. Vzpomenu si totiž na náš ne moc příjemný polibek a píchne mě u srdce. Jaký jsem to neupřímný pokrytec.

"Kdes byl tak dlouho?" doplazím se až k rudovlásce, po jejíž levici sedí Ron s pohledem zabořeným do svých stehen a Hermiona ponořená v knihách.

"No, šel jsem na ten záchod a zdržel jsem se... bylo mi špatně, trochu jsem zvracel," vychrlím to první, co mě napadne a doufám, že zním přesvědčivě. Jediná Hermiona mě svým supím zrakem ostře probodne. Malá důvěřivá Ginny mi visí na rtech a hltá vše, co řeknu.

"A už ti je líp?" stará se.

"Vlastně... ani moc ne, asi si půjdu na chvíli lehnout," v mé poblázněné hlavě si usmyslím, že by asi bylo nejlepší vyhnout se dalším otázkám a zaláskovaným hnědým očím. A opravdu mi spadne kámen ze srdce, když své přátele jen letmo pozdravím a rychle vyběhnu schody do ložnice.

Postel mě přivítá s otevřenou náručí. Skoro okamžitě zapomenu na platonicky zaláskovanou Ginny a ponořím se znovu do čerstých vzpomínek na Draca. Vlastně se v té rusovlásce trochu vidím. Jsem taky jako šílený.

Jeho rty laskající můj krk, líce, hruď.

Jeho vášnivé oči a něžné dlaně.

Padnu na postel jako právě zastřelený. Kulkou přímo do srdce. Není nic krásnějšího. Krev se rozlévá po celé hrudi, příjemně hřeje a tělo pomalu umírá v klidné nebeské slasti.

Tak taková je láska.

Bříškami prstů se lehce dotýkám vlhkých rtů, zavírám oči a cítím ho. Úplně všude. Začnu se culit jako pitomec, tvář zabořím do polštáře a dostanu, k situaci velmi nepřiměřený, záchvat smíchu.

Bože, to bylo tak... tak... božské! Jinak to snad ani nazvat nejde.

Připadám si jako mladičká dívka, která právě dostala svou první dětskou pusu. A vlastně mi to ani nevadí, protože ten pocit je skvělý.

Ze smíchu mě vyruší zaskřípání dveří od ložnice.

"Ehm," Ron zůstane překvapeně stát a já se snažím co nejrychleji uklidnit.

Ještě aby si o mně myslel můj nejlepší přítel, že jsem se zbláznil. Jenže mohu mu tak stále říkat?Maličko se ušklíbne, protože mé rozpoložení zřejmě nepochopí, ale všechny vtíravé otázky si nechá pro sebe.

"Mám ti od Hermiony vzkázat, že se s tebou chce před večeří sejít ve společenské místnosti," odměřeně promluví.

"Jo, jasně," okamžitě kývnu a pohledem ho prosím, aby mě nechal samotného.

A jako by mi četl myšlenky, skoro ihned se z místnosti vypaří. Nelámu si s Hermioniným vzkazem hlavu, ani se nepídím po tom, co by mohla chtít.