Sedím doma...sám...nikdo v bytě není...žádná živá bytost. Koukám se na fotku svých rodičů...smějí se tam...ale ten úsměv od matky je falešný...nikdy nebyl pravý...předstírala ho. Za to můj otec měl úsměv vždy milý a plný energie. Nikdy úsměv nepředstíral. Byl pravý.
Moje matka byla falešná...mého otce nemilovala...opět to jenom předstírala. Otec tomu vždy jenom věřil. Já věděl že to předstírá...vždycky jsem to věděl...
Fotografii zarámovanou v černém rámečku jsem vzal do ruky a otřel z ní prach. Můj pohled se upoutal na mého otce. To už mi první slza stékala dolů...
,,Tak moc mi chybíš tati..." zašeptal jsem pro sebe...
***
Takže je tady nová kapitola. Doufám že se vám líbí a že vás příběh baví. Opět budu ráda za hlasy a názory v komentářích.❤
ČTEŠ
To už není hra
Short StoryVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
