Celou dobu co se všichni smáli se učitelka naštvaně koukala do mojich očí. Všichni si něco šuškali a smáli zároveň...ale potom jsem si všiml tvého pohledu...ty už ses nesmál, jenom si mě pozoroval takovým zvláštním pohledem.
Já jsem tě nemohl sledovat pořád, protože jsem byl nervózní. Jak ses tak na mě díval tak mě srdce začalo víc a víc ťukat. V břiše jsem najednou ucítil takovou zvláštní adrenalinivou chvilku...nevím co to bylo.
,,Tak si sedni Calebe, ale příště se to opakovat nebude." Na tohle jsem jenom přikývl a šel jsem k místu kde sedím. Slyšel jsem ty šepoty a nadávky kolem sebe... bolelo to... hodně...
Někdo mi podkopl nohy a já spadl na zem.
Učitelka to neviděla, protože něco psala na tabuli... opět jsem byl na zemi...na dně...
Zvedl jsem se a dělal jsem že nic...
Sedl jsem si na místo ale horší bylo, že ty si seděl za mnou. Nebo to bylo lepší...? Pokládal jsem si otázku...jsem rád, že sedím před tebou nebo ne?
ČTEŠ
To už není hra
Short StoryVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
