Pokaždé myslím jen na tebe...stejně jako dneska cestou do školy. U vchodu, který byl pro mně noční můra jsem potkal tebe a tvou partičku. Všechny jsem ignoroval kromě tebe. Byl si tak šťastný...své tmavě hnědé až černé vlasy sis prohrábl a já si nenápadně skousl svůj dolní ret. Nevšiml sis to...stejně jako toho, jak moc tě miluji.
Opět jsem slyšel nějakou tvojí kamrádku, která mně nazvala buznou. Ignoroval jsem je a dál pokračoval ve svojí cestě.
Ve škole jsem se jako vždy usmíval i když to bylo těžké...moc těžké...
Když byl konec vyučování tak jsem šel domů...všichni se mi vyhýbali, jako bych byl nějáká chodící pohroma či bytost bez života. Mám život...ale dost těžký aby to tohle lidi pochopili...
ČTEŠ
To už není hra
Kısa HikayeVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
