Domů se mi moc nechtělo... nikdy nemám co dělat...
Šel jsem tedy delší cestou, která vedla do parku...
Sedl jsem si na osamělou lavičku a hudba, která hrála v mých uších jsem zesílil...
Pomyslel jsem na tebe...na tvůj úsměv...nad tím jsem se musel taky pousmát...jsi tak tak roztomilý kdyžtak se směješ...ach...
Proč tě nemůžu mít... staral bych se o tebe... vždycky bych tě vyslechl... pomohl...
Ale to je asi naivní že?
ČTEŠ
To už není hra
Cerita PendekVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
