Hlavu jsem mel sklopenou k zemi...všechno jsem viděl rozmazaně, protože mé oči se bezmocně topili v slzách...
Nic si neříkal, jen si mně pozoroval...
,,Už musím jít..." otočil jsem se a pokračoval v té ničemné cestě...
,,Počkej ještě..." dohonil si mně...chytl si se mnou krok a díval si se na mně...
Nechápu, proč...proč se o mně najednou staráš...vždycky ses mi smál, tak proč?
ČTEŠ
To už není hra
Short StoryVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
