Přišel jsem domů. Všude bylo ticho a kvůli tomu jsem se nechal unášet proudem svých myšlenek. Proč je všechno tak rychlé? Proč nemůžu zpomalit, nebo vrátit čas? Abych mohl obejmout svého otce a říct mu, jak hodně ho mám rád...
Ale otázka zní, proč se se mnou bavíš. proč se mi najednou nesměješ? Pochopil si, že tohle není hra? Konečně? Nebo tu hru jenom hraješ...
S proudem myšlenek už jsem seděl na posteli a všiml si že mi opět slzí oči. Chtěl bych, aby všechno bylo v pohodě, ale to nepůjde...
***
Moc se omluvám, že jsem tak dlouho nevydala novou kapitolu. Měla jsem toho hodně. Teď se budu snažit psát více. Jinak jak na vás působí příběh? Moc děkuji za hlasy a komentáře. Mám vás ráda :*
ČTEŠ
To už není hra
Short StoryVíte jaké to je? Být nenávidět za to co jste? Být každý den nazýván buzna? Když nemůžete říct někomu jak moc ho milujete? Stydět se za to co jste? Nemáte nikoho komu můžete věřit? Bolest...A to jehorší...schovávat to všechno za úsměvem.... Tohle je...
