Marionette (Larry Stylinson)

č.2 - Z Louisova hlasu otěhotní každý.

Maddie

"Litujeme, ale nesplnujete naše kritéria." Oznámí mi žena ve středním věku se spičatou bradou a brýlemi.

"Dobře, rozumím." Zvednu se z křesla a odejdu.

Jakmile za sebou zavřu dveře, dám hlavu do dlani a hlasitě si povzdychnu. Někodo by řekl, že člověk s mým vzděláním by neměl mít problém sehnat práci. No, soudruzi udělali nejspíš někde chybu. Nejsem totiž schopna ani zvedat telefony a vařit kafe. Mužů se tak jedině vykrucovat u týče. Mám bohužel vážně pochyby, že by mě nevzali ani tam.

Vyjdu z vysokého mrakodrapu, plného kanceláři a nasednu do mého staršího auta. Centrum Londýna bude jako vždy plné a proto se rozhodnu to vzít oklikou. Dvakrát delší cesta, ale dvakrát dřívější čas příjezdu jezdu.

Konečně dorazim k budově, kde se nachází můj být. Auto zaparkuji vedle chodníku a podívám se na oblohu. Každou chvíli bude pršet. Proto se se vydam ke vchodu rychlým tempem.

Při zjištění, že je výtah rozbitý si povzdechnu a vydam se do 6. patra po schodech.

Ještě než strčím klíč do zámku uslyším zpoza dveří hlasity a celkem falešný zpěv. Caroline se dobře baví.

"ONE WAY OR ANOTHER."  Najdu moji spolubydlící jak tančí před pocitačem. Jakmile mě uvidí, doslova ke mně přiskače a zapojí mě do tance, hned jak si vyzuji boty. Nebráním se a začínám tančit. Musíme vypadat opravdu komicky. Takové debiloviny jsou u nás ovšem na dením pořádku. Je jedno jestli je nám 12 nebo 20. Vyjde to nastejno. Společně tančime taneček na OWOA, který už známé nazpaměť.

Když pisnicka dohraje svalime se na gauč a smejeme se. Divím se, že za ty dva roky co tu spolu bydlíme nás ještě nikdo nevystěhoval.

"Mužů se zeptat, co se stalo tak úžasného, že se pokoušiš zbořit byt." Řeknu mezi záchvaty smíchu.

"Nic, nemůžu mít prostě dobrou náladu."

"Neumiš lhát." Oznamim jí a znovu se zasmeju. Caroline vyskočí z gauče a odběhne do pokoje, aniž by řekla jediné slovo.

"Hej? Kam jdeš?" zakřičim po ní.

"Počkej chvilku." Za minutku ke mner znovu priskače s rukama za zády.

"Z které ruky ?" Usmeju se a ukážu na její pravou ruku.

"Dobře, postav se a zavři oči. A neodváděj!" Řekne výstražně s úsměvem na tváří. Poslechnu ji a zavřu oči.

Cítím jak mi věší něco kolem krku.

"Můžeš otevřít." Otevřu oči a podívam se na to, co mi visí na krku. Vytřesetim oči a překvapeně nadzdvihnu obočí. Střídavě se dívám na Caroline a na tu věc na mém krku.

"Děláš si že mě strandu? Kde si to sehnala?"

"Na to ti odpovím později. Teď se tě ptám. Půjdeš semnou a tvou VIP vstupenkou na pět zpivajicich idiotů ?"

"Ono se dá říct ne ?" Řeknu a zasměju se. Že by tenhle den nebyl přece jen tak špatný.
Fanynka One direction jsem už dlouho. Vždycky se mi jejich pisničky libili. Za to že jsem pravou Directionerkou se, ale zasloužila moje spolubydlic teprve před pár měsici po dvouletém nátlaku.

"Už chápu to nadšení. Panebože, já uvidím kluky naživo. Jak daleko od nich budeme stát?"

"No, vzhledem k tomu že máme VIP vstupenky, tipla bych si že nejbližší vzdálenost bude 0 cm."

Pořád mi to tak nějak nedochází. Nejsem schopna pořádně přemýšlet. Já je opravdu uvidím. Dokonce s nimi budu možná mluvit. Pokud ze sebe ovšem dostanu nějaké slovo.

"Kde si k nim přišla? "

"V radiu o ně byla soutěž a já vyhrála."

"To mi řikaš jen tak. Prostě jsem vyhrála lístky na koncert. Chcu podrobnosti."

"Okay, okay. Když jsem vařila oběd, mimochodem máš ho v ledničce, jsem si jednou za sto let pustila rádio a tam hrali SOML, tak jsem to zesílila...."

"Dobře, do takovych podrobnosti zacházet nemusíš." Přeruším ji.

"....a zpívala s rádiem." Samozřejmě udělá přesně opak toho co řeknu. Musím se nad tím pousmát."...když písnička dohrala. Moderátor řekl, že ten kdo se dovolá do studia a odpoví správně na otázku, vyhraje VIP listky na dnešni koncert...."

"CO ?! To je dneska?" Znovu ji Přeruším .

"Ano, je to dneska." řekne otráveně a pokračuje."...tak jsem si řekla že to zkusím. Nic za to přece nedám. A ono to vyšlo. Zeptal se mě v kterém roce kluci vyhrali X-factor."

"Počkej, ale kluci nevyhrali."

"No pravě, byl to chytak. Naštěstí na mě si nepřijdou. Odpověděla jsem že ho nevyhráli nikdy ,zato jsem vyhrála já." Dořekne a začne znovu skákat.

"Za jak dlouho tam musíme být ?"

"Eee....no vlastně vyjíždíme za půl hodiny."

"UŽ !? Děláš si srandu, ja se uvidím s kluky a mám na přípravu jen půl hodiny ?"

"To stihnes." Řekne klidně a mrkne na mě. Až teď si všimnu, že sama už je naličena a vyoblikana. Okamžitě se jdu připravit.

&&&

Když konečné jedeme v autě. V mém autě. Caroline si kontroluje make-up v zrcátku.

"Vypadaš dobře. Přestaň se na sebe pořád koukat. Co mám říkat já? Já, která měla na přípravu půl hodiny."
"Jo však jo. Ale znaš to, první dojem je důležitý."
"První dojem? Ty plánuješ se s nimi vidět vícekrát?"
"Děláš, jakyby si v hloubi duše nedoufala, že je zaujmeš a oni se do tebe zamiluji."
"Ok, možná trošku. Kdyby něco beru si Nialla." Odpovím a obě se rozesmějeme.
"Dobře v tom případě si rezervuju Zayna."
"To se Perrie líbit nebude."
"Přežije to." Řekne nejdřív lhostejné ale potom nás opět zavalí vlna smíchu.
"Víš co je průser." reknu vážně.
"Ne ?"
"Já nechcu otěhotnět."
"Musíš prostě použít ochranu."
"Ta mi nepomůže. Z Louisova hlasů otehotní každý." Auto se doslova otřásá smíchy. A my se smejeme ještě asi minutu.
Celá cesta na stadión probiha v tomhle duchu.

&&&

"Eee Caroline, máš ponětí kde máme jít ?" Nervózně stojíme před stadiónem a sledujeme obrovské masy lidí, jak se hrnou dovnitř.
"Půjdeme se zeptat ochranky." Obě jsme namířili ke dvou gorilam s černými brýlemi.
"Prosím vás, máme tady VIP vstupenky a nevíme kde máme jít. Máme jít normálně do řady, jako ostatní, nebo někde jinde." Zeptám se jednoho ze dvou členů ochranky.
"Vy jste nedostali k listkum pokyny kam jít?" Zeptá se nevzrušeně. Podívám se na Caroline, která ma mírně provinili pohled.
"Možná, že jsem si je zapomela napsat."
Podívám se na ní naštvaně a znovu se otočim na gorilu. " Prosím vás kam máme jít?"
"Pojďte semnou." Řekne a my ho nasledujeme ke dveřím.
Dveře odemkne a nechá nás vejít jako první. Začínám být nervózní. Tlukot mého srdce musí být slyšitelny, potí se mi ruce a jak vidím Caroline, nejsem sama.
Jdeme dlouhou chodbou a sem tam potkáme někoho z personálu. Potom vystoupame po schodech do prvního patra a pak zahneme doleva, kde nám gorila otevře dveře.
"Teď půjdete pořád rovně a vstoupíte do prvních dveří vpravo." Promluví konečně. Po celou dobu byl úplně potichu. "Já se musím bohužel vrátit, myslím ale že tam dojdete samy." Potom se otočí a odejde.
Vkročime do úzké chodby s červenohnědým kobercem a nervózně jdeme, než narazíme na první dveře vpravo, přesně jak nám říkala gorila.
Stojíme přede dveřmi jako dvě sochy neschopné pohybu.
"Myslíš, že bychom měli zaklepat nebo tak." Zeptá se mě Caroline a já cítím z jejího hlasů nervozitu.
"Myslím si že jo...."
"Klepeš ty." Řekne než stihnu říct cokoliv dalšího. Popravdě si připadám, jako ve škole před kabinetem obavaného učitele.
Nervózně zaklepu na dveře, když se mi nedostává odpovědi prostě stisknu kliku a výkročím dovnitř.