Marionette (Larry Stylinson)

č.22 - Růžový dopis

Maddie

Ne že bych byla nervózní, ale jsem. Prodírám se skrz dav lidí uprostřed Time Square. Nevím kdo tu SMS psal, ale místo si nevybral nejvhodnější. Jak mám poznat, kdo to je uprostřed davů lidí. Rozhodnu se zastavit přesně uprostřed a čekám. Když v tom ho zahlédnu.

Svalnatá postava se blíží směrem ke mně a já se srdcem bušícim ostošest a zatajeným dechem ani nehnu.

"Paule?" Oslovit ho nejistě. Pořád nejsem schopna uvěřit že je to on.

"Maddie." Řekne klidně s kamenou tváří. "Myslím že bychom měli jít někde do soukromí."

Pouze přikyvnu a následuji vysokou postavu prodirajicí se davem.

Zahneme do nějaké prázdné postranní uličky a konečně zastavíme.

"Co od mě chcete?" Začnu jako první a nervózně přešlapuju z nohy na nohu.

"Co mi nabídneš?" Zeptá se s ušklebkem.

"Nemám nic, co byste chtěl." Paul se ke mně přiblíží a odhrne mi vlasy z obličeje. Otřesu se nad jeho dotykem.

"Nemyslím si." Rukou mi obkresli kontury mé klíční kosti a já se nervózně ošiju. Toto se mi ani trochu nelíbí.

"N-nevím co ti myslíte."Vykoktam ikdyž až moc dobře vím kam směřuje.

"Nehraj si na blbou." Řekne už tvrději. "Moc dobře víš, co chcu." Dořekne a rukou vjede pod me tričko. Okamžitě od něj uskočim.

"Tak to máte smůlu. Nejsem děvka." Odseknu důrazně.

"Vážně? Ty záznamy na kameře říkají něco jiného. Podvádiš Harryho a myslíš si, že se to nikdo nedozví." V tom mi to docvakne. On o žádné smlouvě neví a myslí si že zahybám Harrymu. V duchu si napůl oddechnu.

"Nic mě nepřinuti přistoupit na váš návrh. Nic." Ustoupit od něj ještě dál a pomalu couvám zpět na ulici.

"Máš týden." Řekne ještě než odejdu.

Jdou bezmyšlenkovitě ulici a rozdýchávám rozhovor s Paulem. Nikdy bych to do něj neřekla. Ani na sekundu jsem neuvažoval nad tím, že bych s jeho návrhem souhlasila.

Harrymu o tom řeknu ať je připravený. Ikdyž by se teoreticky nic závažného stát nemělo, jsem nervózní a ještě tyden budu.

&&&

Londýn - o 4 dny později

Harry

Procházím mezi různými druhy květin a cítím přitom směs vůní.

"Prosím vás. Mohla byste mi dát puget bílých růží ?" Prosím prodavačku za pultem.

Vřele se na mě usměje a zajde někam dozadu, nejspíš pro růže.

Opravdu se vrátí s růžemi a začala je k sobě vázat.

Když mi kytici předá, zaplatím a zamířím k mě známému domu.

Je to sice slabá omluva, ale lepší než nic.

Pokládám kytici na práh a mezi květy vkládám dopis. Psal jsem ho snad 2 hodiny a stejně si nejsem stoprocentně jistý, jestli je dobrý.

Když vše naaranžuji zazvonim a odbíham do auta. Popojedu tak, aby mě neviděl a já měl přitom dobrý výhled na něj. Je to sice zbaběle, ale já na to, abych mu řekl do očí, prostě nemám.

Vidím jak se otvírají dveře a on se zmateně rozhlíží kolem sebe, dokud nespatří růže vedle něho.

Mírně se zamrači a kytici zvedne. Dlouze nasaje vůni a vejde dovnitř.