Marionette (Larry Stylinson)

č.7 - První polibek

Už se mi k smrti protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat.

Nejlépe bylo by přetrhnout
všechna pouta a svazky,
minulost svoji zavrhnout,
zříci se poslední lásky,

cynickým smíchem zabušit
v marnou ješitnost svoji,
stesk svého srdce přehlušit
bouřemi bídou a boji.

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit. - F. Gellner

Maddie

Jsme ubytování v luxusním hotelu a já jsem samozřejmě s Harrym na pokoji. Vybalujeme si věci a v pokoji, až na pár vět, vládne ticho. Vím že Harryho něco trápi, ale jsem si jistá že i kdybych se ho zeptala, neodpověděl by mi. Jen by po mně vyjel ať si hledím svého. Proto jen mlčky skladam věci do šuplíku.
Když už mám vybaleno dělám, že si ještě něco přerovnavam, ale ve skutečnosti sleduji Harryho. Je na něm něco zvláštního.
Ze začátku jsem se v jeho přítomnosti cítila nervózní a nevěděla co říct. Teď už mě to netrápí. Vím, že není zrovna moc otevřený. Tuším že je jako lízatko. Takove to lizatko, co je na povrchu kyselé a když se prolizete tou kyselou příchutí narazíte na sladké potěšení. 
Sleduji jeho neuspořádané pohyby. Pořád se v kufru přehrabuje, sem tam něco vhodí do skříně. Najednou se zarazí a jeho pohled se změkne. Pak se opět začne přehrabovat ve věcech, ještě vic chaoticky než předtím. Černé kudrlinky mu padají do očí a on se je neustále snaží zkrotit. Najednou se napřími, já odtrhu svůj pohled od něj a dělám že si srovnávám věci.
"Půjdu si něco zařídit." Řekne a odejde z pokoje, aniž bych stačila odpovědět.
Vím, že bych to neměla dělat, že je to špatné, ale má zvědavost je větší. Přejdu k jeho kufru a hledám věc, která ho znervozněla.
Pořád se dívám směrem ke dveřím a čekám jestli neuslyším zvuky kroků.
Zjišťuji že Harry a nějaký pořádek k sobě vůbec nejdou. Věci ma v kufru chaoticky naházené. Možná je to tím, že jsme poněkud spěchali. Jakmile se prohrabu kupou oblečeni, pohled mi padne na fotku v černém rámečku. Je na ní šťastně vypadající Harry s doličky na tvarich a vedle něho Louis, který mu dává pusu na tvář. Je to stará fotka, focena někdy těsně po zakončeni X-factoru.
Oba jsou na ní šťastni. Jejich oči jiskří a ladí s nefalšovanym usměvem od ucha k uchu. Byli tak bezstarosti, tak mladí, tak volní.

Harry

Vyjdu na chodbu, ujdu pár kroku a svezu se podél zdi. Nemám na toto sílu. Pár minut jen tak hledím do prázdná, vzpominám na to, jak jsme se poprvé polibili. Bylo to tak náhlé a nečekané.
Byla to noc před finálem X-factoru. Byl jsem strašně nervózní a šel to vydychat na střechu, která byla k mému překvapení otevřená. Posadil jsem se kousek od jejího okraje a přemýšlel o tom, jestli to zítra zvládneme. Nebylo to, ale to jediné co zaměstnávalo mou mysl. Mezi slova písniček se mi často vloudili obrazy usmivajiciho se Louiho. Jeho nádherné jiskřive oči a jemné vlasy, do kterých jsem měl vždy hroznou chuť si sahnout.
Na střeše foukal vítr a byla celkem zima. Ztřepalo mě, abych se zahřal, třel jsem si dlaněmi o sebe. Ikdyž mi byla zima, na návrat dovnitř jsem neměl ani pomyšlení. Byla tam napjatá atmosféra, z nervů byli všichni podražděni a nepřijemni. Dokonce jsem se stihnu pohádat s Liamem, už ani nevím o čem.
Prostě jsem seděl na střeše a dival se na osvětlené noční město. Najednou jsem na svých ramenou ucítil teplou hladnou látku. Někdo přes mě přehodil mikinu. Ani jsem nemusel odvracet pohled od světel tam dole a podle vůně jsem rozpoznal přítomnost Louise. Sedl si vedle mě, společně semnou se dival na obrovský měsíc, byl úplněk. Ucítil jsem na své ruce tu jeho. Propletli jsme si, jako už hodněkrát prsty. Několikrát mi ruku stisknul. Stisknutí jsem mu opětoval. Podíval jsem se na něj a naše pohledy se střetly. Podíval jsem se na jeho rty. Pocítil jsem nutkání, nutkání dotknou se svymi rty, těch jeho. Zavřel jsem oči a užíval si jak teplo z jeho ruky stoupá mým tělem. Věděl jsem, že je to špatné. Tohle se nema dít. Měl bych tu sedět s holkou, ne s klukem. Moje srdce si bohužel uloupil on. Ucítil jsem, jak se jeho druhá ruka dotkla mého ramena. Otevřel jsem oči a prisunul se k němu blíž. Opřel jsem se o něj čelem. Naše nosy se dotýkali. Cítil jsem jak zrychleně dýchal.
Potom mě políbil. Byl to ten nejkrásnější polibek, který jsem kdy zažil. Když jsme se odtahli, objal mě rukou kolem pasu. Položil jsem mu hlavu na rameno.
"Zvládneme to." Byla to první slova od jeho příchodu a já vědel, že se netyka jen zitřejšiho vystoupeni.

Zvednu se ze země a pomalu se šouram chodbou, neznámo kam. Ztratil jsem se ve svých myšlenkach. Nevim co dělat. Nohy mě donesli k nějakému pokoji, ze kterého se ozyvali vzlyky......nejsem sám.
Starý Harry, ten štastny a usměvavy. Ten volný a bestarostny. Ten Harry, by na ty dveře zaklepel, aby zjistil jestli je vsechno v pořadku. Tenhle, říkejme mu novy, Harry jen projde kolem a uchechtne se. Tehnle nový Harry, jde najít nějaký zázrak. Přeji mu příjemné hledaní.
Vyjdu ven z budovy a nahmatám v kapse krabičku od cigaret. Zapalim si a dlouze potahnu. Poté sleduji, jak kouř z cigarety stoupá vzhuru a představují si že součástí dymu je i má duše. Stoupá k nebi, vznáší se a už nikdy neklesne zpět dolů. Znovu si patahnu a citim jak mě uklidňuje nikotin.
Když dokouřim cigaretu, odolam nutkání zapalit si další a vracím se do budovy. Mám opět namiřeni neznamo kam.
Do pokoje se vracet nechci. Bude tam ona. Připomíná mi moji bolest a navíc chci být sám. Napadá mě bar. To ovšem nesplňuje mou podmínku, toho být sám.
Můj smutek vystřídá hněv. Tyto změny nálad, jsou u mě, v posledních dnech časté.
Vracím se tou stejnou cestou, odkud jsem přišel. Prochazim kolem "vzlykaveho pokoje", jak jsem ho nazval. Tentokrát slyšim už jen pouze slabe popotahovani. Podivam se na číslo pokoje. 96 ....Třeba jednou uvidím toho, komu ten pokoj patří.
Zastavim se před pokjem číslo 80. Narozdíl od "Vzlykaveho pokoje", vím až moc dobře, komu tento pokoj patří. Chvíli jen tak stojím přede dveřmi a snažím se zachytit sebemenší zvuk. Nakonec se nadechnu a zaklepu.
Se zadrženym dechem čekam na odpověď. Nepřichází......Zkouším to znovu. Už se chystám k odchodu, když náhle uslyším, zpoza dveří kroky. Najednou se dveře na malou škviru otevřou a já spatřim Louise, z jehož vlasu padají kapky vody a okolo pasu má omotany ručník. Je nádherný, při pohledu na polonaheho Louise se mi rozklepou kolena.
"Harry ...?" Zeptá se zmateně. Jde vidět, že mě tu nečekal.
"Můžu dál, Lou ?" Louis na mě hodil neurčity pohled.
"Ty můžeš vždycky, Hazz." Odpoví mi se smutným úsměvem.