Marionette (Larry Stylinson)

č. 35 - Believe me

Harry

Kdybych si tady a teď uprostřed silnice lehnul, přišel by mě někdo zachránit, nebo by sám nastartoval auto a přejel mě.

Nikdy jsem nechtěl tento život. Na všem, na čem mi kdy záleželo, už mi nezáleží. Až na jednu osobu, ale té jsem zase ukradeny já.

Je to paradox, všichni by mě chtěli vlastnit, ale ten komu bych se sám prodal zadarmo, o mě nestojí.

Vravoravá chůze mě donese k obrubníku  o který zakopnu a tím tak skončím zády na tvrdé silnici.

Ani se nenamaham zvednout a prostě jen roztahnu ruce a nohy, přičemž se dívám na hvězdy. Je krásná noc a jasný měsíc ozařuje mou unavenou tvář.

Uvažuji, kdy přesně nastal ten moment, kdy jsem se přestal starat o cokoliv. Netuším kolik je hodin, jaký je den, nebo rok.

Jestli teď pojede auto a já umřu, bude mi to taky srdečně jedno. Mé naivní srdce, v jehož nitru je stále ukrytá naděje, neustále marně doufá, že někdo přijde a zachrání mě.

Cítím, jak začne země mírně vibrovat. Už je to tady, můj konec. Ušní bubinky mi začne trhat pištění pneumatik a já hluboce vydechnu s tím, že už je to naposledy. Pevně k sobě sevřu víčka a když je od sebe odlepím, spatřím ženskou siluetu, jejíž blond vlasy povlávají v nočním větru.

"Ty jsi anděl." Kvůli alkoholu v krvi vyslovím větu pomalým, avšak zřetelným chraplavým hlasem.

"A ty totálně našrot."

O několik hodin dříve

Ťuk, ťuk, ťuk. Zvuk doteku míčku a zdi mi připomíná díly seriálu Dr.House.

Myslím, že jsem už stejný blazen jako on, chybí mi už jen halucinace a geniální mozek.

Trávím hodiny a hodiny přemýšlením o ničem, čekajíc až se stane zázrak, nevím co jiného by mi mohlo pomoci.
The story of my life
I gave him hope
But now I'm torn
And time is fucking frooozen.

Můj chraplavy hlas se rozezní prázdnou mistnosti, jako další příznak mého bláznovství a přeruší tak na okamžik zvuk míčku a zdi. Míček vrhám čím dál, tím větší silou, dokud to nepřeženu a neodloupne se i kousek barvy, místo abych míček chytil, ho nechám dopadnou na zem a kutálet se napříč tichým pokojem.

Trhnu hlavou, když uslyším vyzvánění velkého mobilu.

Chvíli rozmýšlím jestli vstát a vzít to, nebo ho nechat vyzvánět. Nakonec vstanu a došouram se k němu.

"Haló." Automaticky nasadím otrávený tón hlasu, jiný už snad ani používat neumím, snad jen arogantní, znuděný, nebo naštvaný.

"To je mi, ale milé pozdravení." Ozve se známý hlas z druhé strany telefonu.

"Co chceš Nicku?" Pokračuji otráveným tonem a dojdu i s telefonem k sedačce.

"Spíše co nechci. Nechce se už dále dívat, jak se můj kamarád pohybuje jako mrtvola."

"Tak to máš blbé."

"No tak, já vím, že tě ta věc s Louisem, trochu vzala." Uchcechtnu se nad jeho slovy a nevěřícně zakroutim hlavou, i když mě nemůže vidět. "Ale to neznamená, že se musíš takhke užirat, prosím jen jedna party, odreaguješ se a příjdeš na jiné myšlenky."

"Jsi neuvěřitelný Nicku."

"Potřebuješ to, vsadim se, že ani nevíš, jaké je dnes datum." Neoblomny Nick se mě snaží přemluvit, zatímco já mám co dělat, abych mu to nepoložil.