Marionette (Larry Stylinson)

č. 36 - Kde je magická moc modrých očí?

Maddie

"Jste idioti. Naprostí, oba dva." Začnu skoro křičet, a kdyby Harry nahoře nespal, opravdu bych křičela. Louis se nadechuje, aby něco řekl, ale já ho nenechám.

"Bez protestů Tomlinsone. Pořád, ale pořád si úplně zbytečně ubližujete, chováte se jak malé děti. Já chápu, že jste chybovali oba. Ale abych uprostřed noci, teda pardon už je skoro ráno, našla Harryho, jak si leží uprostřed silnice, je trochu moc a víš kdo za to může?"

"Nick?" Zeptá se trochu vyděšeně, zatímco já chodím po celé místnosti, jako smyslů zbavena.

"Ne, ty blbečku, ty za to můžeš. Ne, že bych ti chtěla vyčítat, že jsi ho opustil po tom všem, co kvůli tobě obětoval, ale ano, vyčítam ti to. Vždyť, podívej se na něho, už to ani není Harry."

"Myslíš, že to nevím?" Postaví se a zařve, přitom vidím, jak se po jeho tváři začínají kutalet slzy. "Myslíš, že nevidím každý den v televizi, že se zase někde opil, nebo že nedorazil na koncert. Tušíš, kolik článků o něm jsem viděl, na kolik fotek jsem zíral několik minut, abych se přesvědčil, že je na nich on, protože ta bledá mrtvola s kruhy pod očima není on." Chodíme do kruhu v Harryho obýváku, připadám si jak nějaké zvíře zavřené v kleci.

"Tak je ovšem krásné, že jsi to uvědomuješ. Ale kde si teda kurva byl, když tě potřeboval?" Zapomenu na Harryho a naplo se rozervu, potřebuji to ze sebe dostat, všechno co jsem v sobě po měsíce dusila.

"Byl jsem debil vím to." Zajede si rukama do vlasy a silně si za ně zatahne, přičemž si sedne znovu na gauč. "Vím to." Zašeptá a jeho tělem otřese vzlyk. Můj prvotní instink je si k němu sednout a začít ho utěšovat, ale neudělám to. Nezaslouží si to.

Niall i všichni ostatni si můžou říkat co chcou, ale já Harryho chápu, vím jak se po celé ty měsíce cítil a nezasloužil si to. Měla jsem možnost s ním strávit dlouhou dobu a Harry byl v té době ten nejobětavejsi a nejhodnejsi člověk, jakého jsem znala. Obětoval pro Louise všechno a ten debil si to uvědomil až několik měsíců poté, co to Harryho skoro zabilo a to doslova, vždyť jsem ho málem přejela.

Dobrá zpráva je, že si to už aspoň uvědomuje.

Samozřejmě, Harry není bez viny, ale toto si nezasloužil, nedivila bych se, kdyby Louise odkopnul jako kámen na cestě, ale Harry takový není. I když pravdou je, že se změnil a to hodně.

"Jsem kretén, jsem idiot...."

"To teda seš." Řeknu směrem k němu a odejdu do kuchyně. Sama na sobě poznám, že jsem se také změnila, dříve bych za ním šla a utěšovala ho, ale to celé všechno, co se v posledním roce stalo v mém životě, mě změnilo natolik, že jsem nejen chápala Harryho, ale naučila jsem se tvrdě dávat najevo svůj nazor, což bylo jediné co mi pomohlo nezhroutit se a přestat celou tu bouři.

Otevřu skříňku vedle ledničky a vytahnu z ní lahev whisky. Vim, že si jim tam Harry nechává na horší případy, spíš mě překvapuje, že není vypitá.

Nerozmýšlím se a přihnu si z ní. Paliva tekutina mi projede hrdlem a já se zašklebim.

Dám flašku zpátky a sednu si na židli. Hlavu si podepřu rukama a hledím ven z okna. Pomalu se začíná rozjasňovat a já přemýšlím nad tím, že jsem udělal chybu, že jsem zavolal Louisovi, měla jsem Harryho nejdříve prospat a sama si s ním promluvit. Nevím co si tam nahoře ti dva řekli, ale mám tušení, že toho budou litovat. Anebo ještě líp, Harry si to nebude pamatovat, což je více než pravděpodobné.

Po pár minutách mě to přestane bavit a vydám se za Louisem zpatky. Sedí stále ve stejné pozici, jako hromadka neštěstí.

Můžu si to zakazovat jak chci, ale nedá mi to, pocítím k němu lítost.

"Je ti doufám jasné, že o sobě neměl ani tušení a netušil co říká a až se probudí nejspíš si to nebude ani pamatovat."

"Myslel to vážně." Řekne šeptem a tím utne ticho v místnosti.

"Co?"

"To co mi tam nahoře řekl, myslel to vážně. Řekl že už mi nikdy nebude věřit."

"A ty se mu divíš?" Okay, toto asi nebude nejlepší cesta někoho povzbudit. "Hele koukni se na mě." Řeknu a zvednu Louisovu bradu tak, že se mi nyní dívá přesně do očí.

"Před několika měsíci jsem se stala falešnou přítelkyní Harryho Stylese. Trávila jsem s ním 24 hodin denně. Ten kluk tě miluje až do morku kostí, problém je ten, že vašemu vztahu bránilo tolik věcí, že už ani nevíte a hlavne neumíte mít normální vztah. Je to jen ve vás, jediná překážka mezi vámi, jste vy. Můžete být šťastní, jen si to musíte dovolit. Tolik let jste byli poutani modestem, tolik let jste byli prostymi loutkami ve hře někoho jiného, že jste zapomněli, že můžete být sami režiséry svého života, že stačí přestrihnout ty provazy , které vás poutají. Když to neuděláte uškrtíte se na těch provazech." Dokončím svůj monolog a počkám než Louis vstřebá všechna má slova, která snad ani nemohla dávat smysl. "Nezahazujte všechny ty roky bojů." Řeknu ještě než vstanu a nechám tak Louise samotného se svými myšlenkami.

Harry

Ticho, tma a zmatení. To je vše co jsem schopný vnímat. Poslední co si pamatuji je, jak jsem jel s Nickem do baru a od té chvíle, nic. Netuším,jak jsem se dostal domů ani kdo mě uložil do postele.

Pomalu vstanu a okamžitě se chytnu za hlavu, vzhledem k tomu kolik jsem toho vypil mi je poměrně dobře, dokonce se nedostavila ani nevolnost, jen poměrně mírná bolest hlavy.

Přejdu k oknu a zjistím, že venku je tma. Musel jsem prospat celý den, to mi potvrdily i hodiny ukazující sedm večer.

Otočíme se k posteli a na okamžik se zaseknu, když zjistím, že prostěradlo na druhé straně postele je skrčené. Jsem si jistý, že vždy zabíram jen jednu půlku, vždy.

S obavami co mě čeká, se vydám do spodní části domu. Když stojím na prvním schodu, zaslechnu hlasy, když došlapnu na ten druhý, hlasy ztichnou, protože schod zavrže.

Rukou se přidružuji zábradlí, tím že jsem ještě rozespaly, je má chuze těžkopádna a musím primhourit oči, když do nich narazí umělé osvětlení místnosti. Ano, stoprocentně tu nejsem sám.

Postavím se na práh obývacího pokoje a chodby, z gauče na mě ziraji dva páry očí. Jedny jantarové a druhé modré, ty modré zejména. Ty které mě vždy dostávali do kolen a při pohledu do nich se mi rozbušilo srdce na maximum, tak proč teď stojím pevně nohama na zemi a mé srdce bije v klidném rytmu?

"Co tu děláte?" Řeknu to první co mě napadne a ani se neobtěžuji s pozdravem.

"Ty si nic nepamatuješ?" Zeptá se opatrně Maddie, zatímco Louis není schopen vydat jediného slova.

"Očividně." V hlavě se mi prožene tisíce scénářů, jeden horší než druhý.

"Vidíš říkala jsem ti to." Špitne Maddie směrem k Louisovi, přičemž si myslí, že jsem nic neslyšel.

"Buď mi řekněte proč tu jste, nebo vypadněte, nebo ještě líp oboje." Řeknu důrazným chraplavým hlasem a nadále stojím mezi dveřmi.

"Včera v noci jsem tě málem přejela autem, když jsi ležel uprostřed silnice totálně namol." Vyjde nakonec z Maddie a popravdě mě její odpověď nepřekvapí, něco podobného jsem čekal.

"A co tu dělá on?" Kouknu se na Louise, nečekal bych, že bych někdy v jeho tváři viděl tolik smutku.

"Já mu zavolala." Špitla jakoby se bála moji reakce. "Aby jste si mohli promluvit."

Uznale přikývnu a odlepím se od futer. "A teď oba vypadněte."

"Potom, co jsem ti prakticky zachránila život, mě vyháníš?" Zeptá se dotčeně.

"Neprosil jsem se tě o to a ho." Ukážu prstem na Louise. "Toho jsem naopak prosil až moc, dokud jsem nepochopil, že už jsem pro něj vzduch." Můžu se snažit, jak moc chci, ale můj hlas na konci zní smutně a priškrceně.

Maddie se naštvaně zvedne a cestou k východu do mě naštvaně vrazí, s tím, že mě příště raději zajede.

"Nejsi pro mě vzduch." Utne ticho slabý Louisův hlas. "Pořád tě miluji."
Ja tebe bohužel taky.....